Domácí násilí

Před Vánocemi se mi stala nemilá věc. Mou levou tvář ozdobila modro-žluto-červeno-černá modřina. Byla natolik výrazná, že ji nikdo nemohl přehlédnout. A to jsem se ji snažila všemožně překrýt tónovacími krémy a pudrem. Vypadalo to, že mi někdo zasadil pěknou ránu pěstí do obličeje. Ale skutečnost byla mnohem kurióznější.

Byla jsem u zubařky. Chystala se mi vrtat jednu pobolívající stoličku, pořádně do hloubky, a tak jsem požádala o injekci na znecitlivění. Ihned po vpichu jsem cítila, že začínám opuchat. Po chvíli to zpozorovala i má zubařka a okamžitě mi tvář zchladila ledem. Moc to ale nepomohlo, levá strana obličeje byla stále větší a větší. Smůla, injekce se trefila přímo do nějaké cévky a krev se mi vylila do měkké tkáně. Vrtání zubu mě sice pak nebolelo, zato jsem tak tři dny bojovala s napuchlou tváří a 14 dní se chlubila pořádnou modřinou.

Proč to ale vyprávím v souvislosti s domácím násilím. Bylo totiž zajímavé pozorovat lidi, se kterými jsem mluvila. Stále jim zrak klouzal na levou stranu mého obličeje, snažili se nenápadně prohlédnout si onu modřinu, ale jen málokdo našel odvahu, aby se zeptal, co se mi stalo. Moji blízcí s tím problémy neměli, ale ti, se kterými se stýkám pracovně, se většinou tvářili, že nic nevidí. Raději jsem začala sama rychle vysvětlovat, co se mi stalo. Možná až příliš překotně.

A tak mě napadlo, že právě takovýmito nepovedenými injekcemi, pády ze schodů či na nějaké předměty, se často obhajují ženy, které ve skutečnosti jsou oběťmi domácího násilí. Ale jak se máme chovat, když takovéto známky na jejich obličeji vídáváme? Dělat, že tam ta modřina není? Že ji nevidíme? Myslím si, že bychom neměli být za každou cenu taktní a diskrétní a raději se zeptat. Třeba můžeme pomoci, dříve než bude pozdě. Já to určitě udělám. A třeba jen si poslechnu kuriózní historiku o zubaři a nepřesně mířené injekci.