Dopady kolektivní viny

Kuřecí salát z našeho Radio clubu je záchrannou potravinou většiny z mých kolegů. Po úporném dni, kdy běháme z jedné tiskovky na druhou, stříháme zprávy, nás právě tato krmě často uchrání před smrtí hladem a vyčerpáním. Salát si totiž můžeme vzít sebou do redakce a zcela nezdravě ho sníst a zároveň ještě dodělat reportáže.

Směs bílého masa se zeleninou a těstovinami nám šikovné paní kuchařky dosud servírovaly do pěkných skleněných pohárů. Posledně mi - jinak velice sympatická servírka salát přinesla v obyčejném talíři. Na můj nechápavý obličej reagovala slovy: nedivte se, vy nám pak ty poháry nevracíte a nám to pak v kuchyni chybí. Stud, rozhořčení, hněv zalily mou duši a ruměnec mou tvář. Já jsem vždy pohár vrátila, a přesto mám pykat za něco, co jsem nespáchala! To je nespravedlivé - to je klasický případ kolektivní viny. Stala jsem se podezřelou jen proto že patřím k těm z rozhlasu.

Když jsem se uklidnila musela jsem uznat, že servírkám v Radio clubu skutečně asi nic jiného nezbývá. Pohárky chybí a ony to musí nějak řešit. A uvědomila jsem si, že tento pocit zlosti, že jsem viněna za něco jen proto, že patřím k určité skupině, musí zažívat slušní Romové daleko častěji. I oni vidí, jak si lidé rychle přitisknou tašku k tělu jen co kolem nich projdou, byť nikdy nic neukradli. Jen patří k té mase, která často drobné zlodějiny páchá. A ani těm lidem, co si tašku hlídají, se není co divit. Prostě mají své zkušenosti a brání se stejně jako naše servírky.

Sofistikovaný závěr mé poznámky asi neexistuje, ale má příhoda s pohárkem a pocitem viny za kolektiv mi dala obrovské poznání - a osobní téměř nesdělitelnou zkušenost - svět skutečně není černo-bílý.