Dovolenkové smetí

Kraj pod západním Dachsteinem. Lázně a vesnice natlačeny do malých prostor mezi prudce se zvedající hory a vodní plochy nespočetných jezer vypadají jako kulisy k seriálu. Městečka jsou neuvěřitelně čistá a upravená. Rakušané pod západním Dachsteinem, ale určitě i jinde, třídí odpad. Dalo se to předpokládat, doma taky třídíme. Ale Rakušané třídí opravdu důsledně. Majitelka penzionu, kde jsme se ubytovali, nemluvila anglicky a my jsme nemluvili německy. Snad proto na smetí jaksi nepřišla řeč. V apartmánu nám jen ukázala odpadkový koš v kuchyňském koutě. Až po dvou dnech jsme si všimli na stěně visící výzvy, abychom třídili. Máme svůj odpad rozdělovat na kov, plasty, bio, papír, sklo a ještě cosi, co už si nepamatuji. Měli bychom se tedy postarat o založení šesti odpadních pytlů. Pominu fakt, že jsme žádné neměli, ale chybělo i místo. Kde máme to smetiště založit? V ložnici? V kuchyni? Nebo na terase? Navíc bychom již v tuto chvíli museli nejprve naše homogenní smetí vysypat na podlahu a znovu roztřídit. To se nám nezdálo. S plnícím se pytlem v koši ale bylo třeba rozhodně něco udělat. Po několika dnech bylo jasné, že nám od něj nikdo z domácích nepomůže. Koš začal při otevření lehce zapáchat. Vyneseme smetí sami, rozhodla jsem. Ale kam? V blízkém, ba ani v dalekém okolí našeho penzionu jsme nenašli jedinou popelnici. Pokorně jsme se vrátili, pevně zavázaný zavánějící pytel vykázali na terasu a v kuchyni z českého sáčku založili nový smeťák. Další den našel syn na malém parkovišti kontejnery na tříděný odpad. Byly ovšem jen dva: papír a plasty. Váhali jsme. Máme k nim přinést naše již solidně smrdící pytle a hledat v nich ty správné kousky? Co ale potom s tím zbytkem? Nerudovský problém "kam s ním" vyřešili jsme nakonec následovně. Smetí vzali jsme sebou na zpáteční cestu. Rozloučili jsme se s ním až v místech, kde na chodnících ležely nedopalky, na trávnících bezdomovci a popelnice byly připraveny pozřít cokoliv. Jen pro upřesnění - bylo to stále ještě v Rakousku.