Dušičkové rozjímání

Říká se, že jedinou věcí, kterou člověk opravdu musí, je povinnost zemřít. Vše ostatní lidský jedinec může, skonat ale musí. Ani ve zběsilém tempu vědecko-technické revoluce v dohledné době nevěřím na pilulky nesmrtelnosti. Takže si myslím, že situace nezvratně spěje k dalšímu rozšiřování hřbitovů. Dušičky jsou ideální příležitostí se na ně vypravit. Přiznám se, že čím jsem starší, tím více mě jejich zvláštní atmosféra oslovuje. Na hřbitov chodím s celou svou rodinou zásadně za tmy. To aby vynikla působivost tisíců zažehnutých svíček. Tu světelnou jedinečnost mám opravdu rád. Líbí se mi, když vidím, jak lidé, kteří na ulici chvátají, jdou tady důstojným krokem a mluví potichu. A jak k úctě ke všem mrtvým vedou i své děti, o což se jako otec samozřejmě snažím i já. Ale nejsou to jen vjemy vizuální. Památka zesnulých - to je hlavně duchovní rozměr. Věčný koloběh příchodu a odchodu ze světa a neúprosná spirála časové omezenosti lidského života...

Jako člověk se čtyřmi křížky na zádech už jsem v situaci, kdy chodím vzpomínat ne na jeden, ale na více hrobů na různých místech. Řady mě blízkých osob, které mě ještě nedávno obklopovaly a teď už tady nejsou, se bohužel rozšiřují. Dušičky jsou tak pro mě dobou rozjímání, které věnuji stále většímu počtu lidí. Mrzí mě to, ale protože s tím už nic nenadělám, beru to jako bolestnou nutnost. Blízké zesnulé mám prostě ve svém srdci příliš hluboko na to, aby z něj zmizeli.

Taky obvykle přemýšlím, jestli ti lidé, které na místech posledního odpočinku v hojném počtu míjím, jsou na hřbitově jen na Památku zesnulých nebo tam chodí pravidelně po celý rok. Ale takové myšlenky většinou hned zavrhuji. Nechci soudit kvalitu lidí podle četnosti takových návštěv. Vždyť si stačí uvědomit, že pro řadu z nich jsou hroby jejich blízkých příliš vzdálené než aby k nim jezdili každý měsíc. Znám lidi, co na Dušičky jezdí z jednoho konce republiky na druhý. A samozřejmě i ty druhé, co mají hřbitov co by kamenem dohodil, ale přitom se mu urputně vyhýbají. Vyvodil jsem z toho závěr, že jak se k zesnulým chováme my, stejně se po smrti budou chovat i pozůstalí k nám.