Důvěra v člověka

21. listopad 2006
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Všechno zlé je k něčemu dobré, praví známé pořekadlo. Potvrdilo se nám to zrovna včera ve zpravodajství. Odvysílali jsme příběh nevidomého muže, kterého okradl jeho spolubydlící. To je to zlé. Dobré následovalo.

0:00
/
0:00

Senioři a postižení jako snadné oběti. To je obrázek, který si může udělat čtenář policejních svodek. Starší lidé naletí zlodějům, kteří se jim vkradou do bytu pod roztodivnými záminkami. Vyhrál jste milion, ušetřete za přikrývky, ukažte mi stav plynoměru a já vás za to okradu. Zdá se, že jsou nepoučitelní. Své přitom sehrává důvěra v lidi a taky jejich samota. Podobné je to u lidí s handicapem, jak dokládá poslední ostravský příběh. Nevidomý muž nabídl za občasnou výpomoc v domácnosti střechu nad hlavou mladíkovi. Dalo by se mluvit o přátelství a důvěře. Tu ale mladík zklamal, když svému bytnému opakovaně vzal platební kartu a vybral z ní peníze. Určitě jste o tom případu slyšeli a napadlo vás, že se to mohlo stát komukoli, bez ohledu na věk či postižení. Smutné na tom je, že důvěru člověka jiný člověk ostudně pošlapal. Ovšem krásné na tom je to, co v jiném člověku tento příběh vyvolal. Krátce poté, co Český rozhlas odvysílal reportáž, v níž mluvila sousedka okradeného muže, policejní mluvčí, sociální pracovnice a taky vedoucí centra pro nevidomé, zavolal jeho autorce posluchač. Nechtěl na sebe poutat pozornost, nechtěl, aby se o něm mluvilo jako o hrdinovi, chtěl jen pomoct. Nabídl, že okradenému muži peníze pošle. Jen tak. Jsme přece lidi. Jeho nabídka nás potěšila a dojala. Dobrý člověk ještě žije, zaznělo tady několikrát. A stálo mu za to zavolat, zjistit si adresu a nabídnout pomoc člověku, kterého nezná. Jen proto, že i on má své známé a přátele, kterým důvěřuje. A věří, že se v nich nezklame.

autor: Gabriela Všolková
Spustit audio