Dva vesmíry

"Svou přítelkyni zbožňuji, ale někdy bych ji zabil," líčí mi rozrušeně kolega Dan. "Představ si," pokračuje, "co udělala teď naposledy. Těším se na televizi, jdu k ledničce, že si připravím večeři, jako slušný muž se ji ptám - miláčku, dáš si také - ne já nemám hlad, odpovídá, usadím se tedy pohodlně na pohovku a pustím se do připraveného talíře. Když už jsem v nejlepším, přisedne si, a začne si z mé porce uždibovat - chápeš to, proč si neřekla před tím?" Burácí můj drahý kolega.

Milý Dane, tvá drahá polovička v tom okamžiku řeší prakticky celou vaši společnou budoucnost, vždyť ona si po těch několika letech vzájemného soužití nepřeje nic jiného, než aby jsi ji konečně požádal o ruku. A jak by sis mohl vzít někoho, kdo se přejídá, musí si přeci hlídat figuru do těch svatebních šatů, a nemůže v tobě vzbudit dojem, že ji neuživíš. Pak když tě vidí spokojeně jíst, však rozum převálcují emoce - chce s tebou tu pěknou chvilku sdílet, a prožít společně - a uždibne ti z talíře. To vše jsem chtěla mému kamarádovi říct, ale mlčela jsem. Jak mu to mám vysvětlit, když pojem sdílení, zná pouze z počítače, když se mu na jeho stroj napojí i někdo další? Jsou to prostě dva vesmíry řekla jsem mu pouze. Dan posléze změnil zaměstnavatele a já jsem se nedávno dozvěděla, že se konečně oženil.