Dvě kontrabasistky a šťastná babička

Když se nedávno potkala maďarská skupina Babra s polskou sestavou Megitza prohazovaly si mezi sebou hudební nápady tak dlouho, až vzniklo společné album, které nešlo nazvat jinak než Razem, tedy Společně.

Mezi oběma přitom existoval jediný styčný bod: obě vedou kontrabasistky. Každá se jinak soustředí na zcela jiné hudební regiony: Babra upřela pozornost na jihoslovanskou hudbu z břehů Dunaje a občas míří dál na Balkán, zatímco Megitza sice vychází z horalské hudby, ale povětšinou hraje autorské skladby Małgorzaty, tím, že léta žijící v Chicagu, nasáté hodně jazzem a poprockem. Jak ale slyšíme z alba, nic z toho nebylo na překážku, aby do sebe loutny tambury, akordeóny, banjo, kytara a klarinet s hlasy maďarsky a polsky zpívajících kontrabasistek v energických skladbách nezapadly jak ozubená kolečka.

Skromnější světovou hvězdu abyste pohledali, což jsme poznali také na ostravských Czech Music Crossroads, a zprvu vám tak drobná maďarská zpěvačka opravdu ani nepřijde. Než začne zpívat, pak vám okamžitě dojde, proč Mónika Lakatos jako první romská hudebnice v historii získala před dvěma lety nejvyšší cenu veletrhu Womex. „Nikdy bych nahlas neřekla, že jde o moji cenu. Je to cena pro nás všechny,“ uvedla Mónika a když rozpřáhla ruce, pomyslně neobjala pouze členy své kapely Romengo, vedené manželem, kytaristou Mihálym 'Mazsi' Rostásem, myslela přitom prý i na rodinu a celou olašskou komunitu. Od ní a její tradiční kultury se odvíjí úplně všecho, co na novém albu Folk Utca (Folk Street) slyšíme.

Rodiče Móniky přišli do Maďarska ze Slovenska a nakonec se usadili na východě země ve městě Nagyecsed. Leží skoro na hranici s Rumunskem, odkud Oláhové v polovině 19. století dorazili do Maďarska. Přesněji z Valašska a co nejdřív to šlo po zrušení otroctví. Slyšíte správně, otroctví. Až do roku 1856 žili totiž Romové po staletí na území Valašska v nelidském otrokářském systému a byli výhradním majetkem rumunských knížat a církve. Nesmíme se proto divit, že hodně olašských písní je o radosti a svobodě. V Aven aven romale se pak zpívá: „Pojďme Romani, pojďme si společně zatančit, jak jen to umí jen Romani. Nic na světě víc nepotěší, než se dívat, jak staří zpívají a mladí tančí. Přišli jste na návštěvu, tak mi vzdejte úctvu a veselte se.“

Okolo Romů se točí mnoho stereotypů a většinu lzev dobrém vztáhnout na Olahy. Hudba pro ně představuje způsob života a jeden z nejdůležitějších komunikačních prostředků. Na co nejsou slova, na to existují táhlé teskné olašské písně hallgató. „Málokdy si milenci napřímou řeknou, že se milují, raději si to zazpívají. Hallgató se používá také jako vzkaz: rodině, Bohu nebo zemřelým. Písní se můžete omluvit nebo o cokoliv požádat. Móniku dodnes lidé prosí, aby písničkou předala nějaký vzkaz, třeba manželovi nebo sourozenci do vězení a bez hallgató se neobejde žádná oslava na oslavu propuštění,“ vysvětlil Mihály Rostás podstatu písní spojených výhradně s Olahy. „Pokud nás Pán stvořil jednoho pro druhého, pak budu tvoje. A jen Pán ví, kdy to bude,“ zpívá Mónika v následujícím milostném vyznání, jinak převzaté staré židovské skladbě, kdy kytara naznačuje, že by mohla pocházet od Sefardů ze středověké říše Al Andalus.

Z Nagyecsedu, kde mimochodem dodnes žije početná romská komunita a pocházejí odsud proslulé kapely Ando Drom a Kalyi Jag, se Mónika s Romego vydávají na cesty už přes dvacet let. Stále věrní tradiční akustické hudbě a fantastické rytmice tvořené kovovým džbánem, lžícemi, dřevěnými neckami nebo orálním basem.

„Náš život by bez hudby nebyl úplný. Je zdrojem naší síly v dobách nejistoty a naším způsobem jak se radovat. Písně z alba Folk utca se zrodily z každodenních okamžiků, když jsme vařili, úklízeli nebo hostili přátele,“ přiblížila Mónika texty alba, i když  ze skladby Majácska, z níž se ozývá dětská hlásek, asi tušíme, že jde o její vnučku. „Miluji ji každým kouskem svého srdce. Kdybych mohla, dala bych ji všechny hvězdy z nebe. Tak moc ji miluji a děkuji Pánovi, že nám ji dal. Prosím postarej se o ni,“ zpívá Mónika procítěně.