Dvě města

Jsem nekuřačka, mám ráda ticho a po ulicích chodím většinou pěšky. V našem městě se někdy moc dobře necítím. V pondělí mě málem přejelo auto. Na chodníku na pěší zóně. V úterý mě vyděsil cyklista, který se mi najednou vyřítil za zády. Opět na chodníku. Středa - noc 2:15. Dus, dus, dus, dus, dus... Dunivý rytmus ze zaparkovaného auta se rozléhá pod mými okny. Ve čtvrtek jsem nestihla přejít Českobratrskou ulici. Zelená tam totiž svítí jen tři a půl vteřiny. V pátek, stejně jako všechny ostatní dny, se zastávka v naší čtvrti ztrácí v oblacích cigaretového dýmu.

V sobotu jsem byla na návštěvě v jiném moravském městě. Chodila jsem po ulicích, cestovala městskou dopravou, přecházela přes přechody. V tomhle městě jsem se cítila svobodněji. Na chodnících žádní cyklisté, na zastávkách žádní kuřáci. Naopak. Mají tam elektronické displeje, na kterých si můžete přečíst, kdy a kam pojedou nejbližší spoje. Napadlo mne, že v naší čtvrti by nevydržely ani měsíc.

Když jsem se v neděli vrátila zpátky, jela jsem domů tramvají. Tramvaj byla přecpaná fotbalovými fanoušky a tak jsem se na své zastávce nemohla dostat ven. Postupovala jsem po malých krůčcích davem a volala: S dovolením, s dovolením! Z davu se ozval mužský hlas: Tady žádný s dovolením neplatí.

Co hraje roli v tom, že v některém městě fungují zákony lépe a v druhém hůř? Já myslím, že hlavně dvě věci. To, jak se chovají obyvatelé toho města, a to, jak pracují strážci veřejného pořádku. Chování obyvatel se dá ovlivnit těžko, ale práce strážců veřejného pořádku se zlepšit dá. A tak se za to přimlouvám.