Dvojjazyčné otazníky

Před rokem 1989 byly dvojjazyčné nápisy na Karvinsku, Těšínsku a Třinecku docela běžnou záležitostí. Pak se změnil politický režim a s ním i pohled na česko-polské tabule. Je pravda, že některé odolaly novým pořádkům a zůstaly pěkně na svém místě. Většina z nich ale šla rychle dolů.

Trvalo několik dlouhých let než se situace začala měnit. V obcích s odvážnějším vedením se česko-polské nápisy začaly znovu vracet. Těm váhavějším pomohli naši zákonodárci. Do zákona o obcích prosadili paragraf, který jednoznačně říká, v jakém případě se dvojjazyčné tabule musejí používat. Prvním předpokladem je, aby se v dané obci přihlásilo k polské národnosti alespoň 10 procent občanů. Tuto podmínku splňuje drtivá většina obcí na Těšínsku. V některých je dokonce Poláků více než Čechů. To ale nestačí. Aby si umístění dvojjazyčných tabulí vynutili, musejí Poláci uspořádat petici. A tu musí podepsat minimálně 40 procent dospělých obyvatel z jejich řad.

Jako první využila tohoto zákonného práva Chotěbuz u Českého Těšína. A ukázala cestu dalším. V současné době podpisová akce vrcholí v Petrovicích u Karviné a také přímo v Českém Těšíně. Řada dalších obcí o uspořádání petice vážně uvažuje. Když tuto možnost nabízí zákon, tak proč toho nevyužít, říkají Poláci. Je to úplně zbytečné, protože všichni Poláci tady češtinu bez větších potíží ovládají, kontrují místní Češi. Umísťování dvojjazyčných tabulí je podle nich zbytečným vyhazováním peněz.

Myslím si, že nám Čechům by v tomto případě slušelo více velkorysosti. Národnostní menšina, která tady s námi dlouhá léta žije, by si ji určitě zasloužila. Copak jsme opravdu tak málo sebevědomí, abychom se báli nějakých tabulí? Ustrašenost není na místě. Se vstupem do Evropské unie navíc dostane celý problém úplně nový rozměr. V několika pohraničních obcích si už to zřejmě uvědomili. Na žádnou petici tam nečekali a dvojjazyčné nápisy na veřejné budovy umístili zcela dobrovolně. Takový přístup považuji za osvícený.