Dvojjazyčné zbytečnosti?

Hovoří se tam slezsky nebo-li "ponašimu". Když spolu domlouvají cosi nekalého pachatelé ze slezského příhraničí a policisté je odposlouchávají, nemají šanci jim rozumět. Tak podivná je to tam jazyková směs. A aby těch zvláštností podél hranice nebylo málo, vstoupili do toho státní úředníci. Mají nápad. Úřady, ulice, vše oficiální musí být v českých obcích v příhraničí v polštině. Přitom spisovnou polštinou v kraji téměř nikdo nemluví a hovoří se tam, jak už jsem zmínila, právě takzvaně ponašimu.

Je to jako pověstné přilití oleje do ohně. V některých obcích jsem natáčela a než jsem stačila dopovědět otázku, linuly se na mě neuvěřitelně ostré názory místních. Jednoduše řečeno - polské nápisy tam prostě nechtějí. Zvenčí vše sice vypadá idylicky, ale pod povrchem česko-polské napětí skutečně vře. Boj o dvojjazyčné cedule to jen potvrzuje. Navíc kritikům nahrává i poměrně racionální argumenty starostů, kteří to považují za plýtvání penězi a argumentují i jasnými propočty. Státem uvolněné peníze by prý stačily na přejmenování pouze Českého Těšína, na ostatní by prostě nezbylo.

Myslím, že cedule vztahy s polskou menšinou nijak nevyřeší. Poláci nežijí v nějaké sevřené izolované komunitě, která potřebuje velkou státní ochranu. Vztahy v příhraničí nejsou ideální, ale jsou podobné zralému manželství. Někdy to zaskřípe, ale většinou to nějak klape. Stát tím, že do toho vstupuje bez předešlých konzultací s místními, vše jen zbytečně zhoršuje.