Elektronika versus tradice

V našem kulturním obzoru měla katolická církev z rozbubnovaných rytmů takovou hrůzu, že to v konečném důsledku, až na lokální výjimky, vedlo k jejich vymýcení. Takže zatímco česko-slovenští producenti musejí do remixů lidové hudby rytmy implantovat, ti severoafričtí mají vystaráno: ta jejich na nich stojí odpradávna; bez nich by totiž byla jako tělo bez duše.

A bodejť by to marocký DJ a producent Abdellah M Hassak alias Guedra Guedra nevěděl, stejně tak, že africké hranice jsou novodobý koncept a názvem alba Vexillology – věda studující vlajky – podsouvá alternativní pohled na Afriku, kde hranice neurčují politici, ale historické kulturní spřízněnosti. Abdellahova panafrická hudba má pak být pokusem sjednotit tranzovní rytmy severní Afriky s těmi západoafrickými do druhu fiktivního universálního obřadu, v němž se elektronika prolíná s akustickými nástroji, hlasy zpěváků a přírodními zvuky.

Buben, bubny, drum, africký buben...|foto:Fotobanka Pixabay

Rodák z Casablanky vlastní rozsáhlou sbírku starých elpíček, prošel také mnoha archivy a následně sestavil úchvatnou kompilaci A Brief History of Morocco's Electronic Music. Nejdůležitější je ale pro něho osobní kontakt: tmelivem většiny skladeb se proto staly v terénu jím pořízené nahrávky. Z jihomarockého regionu Guelmim si přivezl dokonce novou uměleckou identitu: guedra je nejen tuarežský rituální tanec oslavující lásku k bohu a lidem, jmenuje se tak i buben, spolu s tleskáním jediný doprovodný nástroj.

Na vystoupení si Abdellah nasazuje masku, což není neobvyklé, dělají to i jiní, ale ani on to nemá ze své hlavy:  má být poctou berberskému národu Zayanes, žijící po staletí ve Středním Atlasu a proslulý kruhovým tancem ahidous, kdy ženy a muži dosahují kolektivního tranzu zpěvem a hrou na rámový buben bendir.

Sám sebou pod maskou z korálků

Mohamed Amine Ennouri alias Nuri se také skrývá pod maskou z korálků, ale z jiného důvodu: „Před publikem se stydím, dokonce se hodně červenám, a takhle mohu být sám sebou.“

Proměna bubeníka tuniské undergroundové rockové a multimediální scény v elektroproducenta a člena globální platformy Arabstazy, začala v roce 2010 na dánském ostrově Bornholm, kam byl pozván k vytvoření společného představení s tanečnicí japonského divadla butoh Ainarou Lopez. S elektronickou scénou se kontaktoval až ve Francii a po návratu do Dánska, kdy se mezitím vrátil domů studovat rytmy tuniského léčebného náboženského obřadu stambeli a tranzovní účinky gnawy. Později navštívil archívy UNSECO a do svých vícevrstvých elektrokompozic alba Irun zanesl styly z celé Afriky.

„Při skládání mě řídí myšlenka dostat se z běžných rámců a snaha dekontextualizovat hudební žánry. Nejsem umělcem okamžiku, ve studiu, na rozdíl od koncertů, improvizuji velmi málo a jednotlivé skladby mě zaberou hodně času, protože používám nahrávky pořízené v terénu, třeba záznamy rituálu gnawa,“ vysvětlil Nuri podstatu své smysly pohlcující práce, se kterou si na experimentální elektro-tradiční scéně udělal velké jméno.

Neméně originálně si na kompilaci Liptov počíná kolektiv českých a slovenských elektronických producentek a producentů, oslovených pražským komunitním centrem Punctum. Ze zborníku Liptov – Panoráma ľudovej piesňovej a hudobnej kultúry, společném díle etnografa Viliama Jána Grusky a skladatele Svetozára Stračiny vydaném v roce 1982, si vybrali libovolné písně a proměnili je k obrazu svému.

Do jisté míry se jedná o přelomový okamžik, pod takový odvážný a často i radikálně pojatý tlak se lidová hudba v našich koncích totiž ještě nedostala. Pro některé producenty šlo prý o konfrontační výzvu, jiní už s lidovou hudbou do jisté míry v minulosti pracovali; nebo na ní měli osobní vzpomínky, což je případ Olivera Torra, autora remixu  Liptovská Revúca.