Euro a Češi

Postupová naděje sice stále žije, ale nemůžu se ubránit, že dosavadní dojmy se dají pro trochu náročnějšího fanouška shrnout jako zklamání. Včerejší prohra s Portugalskem byla zcela zasloužená a nikdo by nemohl říct ani "ň", kdybychom prohráli i se Švýcarskem. Navíc kouč karel Brückner stále hledá ideální sestavu, zejména v záloze a v útoku. Ale i v obraně, která hraje ve stabilním složení, to skřípe. Prostě na šestý nejlepší tým na světě, kam nás řadí organizace mezinárodních statistiků a historiků, to rozhodně není.

A i další věci nejsou úplně v pořádku. Trenér Brückner i nadále uzavírá pro veřejnost tréninky, i když je na ně z přilehlých kopečků v Seefeldu krásně vidět. Takže dva metry vysoká ochranná fólie kolem hřiště je úplně k ničemu. Vedení výpravy navíc několik dní tajilo odcizení finanční hotovosti jednoho hráče přímo z hotelu. A takhle bychom mohli pokračovat dále.

Ale zpátky ke hře. Absolutorium si zatím zaslouží Petr Čech a Libor Sionko. Nebýt těch dvou, výsledky by vypadaly určitě jinak. Dál už je to ale bídné. A jsme u trenéra. Nechci snižovat jeho úspěchy, ty jsou vskutku historické. Ovšem mám pocit, že i velký stratég tentokrát tápe. Po prvním zápase, kdy nás domácí přehrávali hlavně v záloze, byl s tou naší spokojen. Asi deset let hrajeme už "všechno na Kollera", který se v prvním zápase neprosadil, i když i zde panovala údajně spokojenost s jeho výkonem. A včera se v základu neobjevil. Naopak jediným útočníkem byl Milan Baroš, který si snad už ani sám nepamatuje, kdy dal naposledy v soutěžním utkání gól. Pokud zde šlo o to, překvapit soupeře, tak se to povedlo.

Ale - dost ironie. Když si vezmete výsledky a hlavně hru na posledních třech turnajích, je vidět, že mají klesající tendenci. V Portugalsku - to jsme byli špičkoví, v Německu - tam by to bylo ve škole na průměrnou trojku. No a nyní? Raději nepředbíhejme. Ještě je před námi totiž minimálně jeden zápas. Každopádně zatím je ale zřejmé, že jedna éra - a nejen ta trenérská - končí. Škoda, že to není na vrcholu.