Eva Lenartová: Čekání na dobrou zprávu

Mám nutkavý pocit, že všichni potřebujeme dobrou zprávu. Zejména ti z nás, kterým je více než čtyřicet a je tedy pravděpodobné, že se cítí být poněkud vyděšeni novinovými titulky či titulkovými prohlášeními tipu Kdo je Vít Bárta?, případně Druhá tvář Víta Bárty.

Asi to nejlogičtější v nepřehledné situaci na naší panoptikální politické scéně udělaly radvaničtí véčkaři, kteří se prostě sami rozpustili. A to v tu chvíli ještě ani neviděli nesmrtelné vystoupení moravskoslezské lídryně véčkařů Kristýny Kočí v televizní show Události komentáře.

Nikdy jsem v sobě necítila pnutí generačního rasismu, ale po této estrádě jsem začala uvažovat, zda by jisté věkové limity přece jen neměly být posunuty směrem vzhůru.

Při pohledu na nejrůznější blábolící hlavy napadá mě jediné: „Vaše řeč ať je ano, ano - ne, ne. Co je nadto, je od Zlého," čteme v evangeliu podle Matouše. Rytířské ctnosti se však do naší politické kultury jen tak nevrátí a šlechtic Schwarzenberg možná už teď lituje, že si zadal.

Doma nás učili, že krást se nemá, že lež má krátké nohy a že poloviční pravda je poloviční lež. Kdo vyrůstal v komunismu, dobře ovšem věděl, že kdo krade, okrádá stát a kdo nekrade, ten okrádá rodinu, že lež je způsob života a že poloviční pravda pomáhá zachovat zdání morální identity. Není se tedy čemu divit, je však třeba znovu připomenout definice základních norem etiky. Ale vy možná čekáte na dobrou zprávu. Upřímně řečeno já taky.

Jednu bych ale měla. Ve středu Paola Elbeitová z tiskového oddělení chilského prezidentského paláce oznámila, že pero, které skončilo v kapse českého prezidenta, bylo vyrobeno z polodrahokamu lapis lazuri v dílně chilských šperkařů.

Zaplaťpánbůh, už jsem si myslela, že to ani nestálo za to.