Eva Lenartová: Tady je Krakonošovo

Nedávno jsme v rámci letního putování zavítali do podtatranské vesnice Velký Slavkov. Je to strategicky výhodné místo pro tatranské výstupy, navíc se skvělou tradiční restaurací Salaš, nedalekými termálními lázněmi a ubytováním pár metrů od zastávky popradské električky.

Taky proto se do Velkého Slavkova pravidelně vracíme a Salaš tedy jaksi považujeme už za svou hospodu.

Každý fyzicky náročný den, během kterého se nám svaly stále více a více zalévaly kyselinou mléčnou, jsme zakončovali skvělou večeří v Salaši. Tím hůře jsme nesli, když se nám někdy uprostřed týdne v nabité hospodě ani po půlhodině nepodařilo objednat si jídlo a to jsme podnikli vše, co bylo možné a zdvořilé.

Byla to docela komická situace, kterou se bavili i naši holandští spolustolovníci, neboť obsluhující dívky zřejmě usoudily, že jsme něco jako problémoví hosté, k nimž je třeba přistupovat tak, jako by neexistovali. Neměli jsme zkrátka šanci. Zjevně marné snažení jsme tedy vzdali a šli spát s prázdným žaludkem.

Přetrvávající nepříjemný pocit mě ovšem vedl k napsání lehce, přiznávám, ironické stížnosti, kterou jsem poslala na adresu Salaše i panu starostovi. Obě odpovědi přišli téměř vzápětí. Obě byly omluvné, milé, zdvořilé, ze Salaše navíc dorazila poukázka na konzumaci jídla a z radnice pozvání na kafe.

Můj muž už několik let tvrdí, že Slováci vyspělou Evropu dostihnou mnohem dříve než my. Nejspíš má pravdu.

Mám škarohlídskou tendenci myslet si, že český starosta s českou hospodou by mi odepsali, že když se mi to nelíbí, ať jezdím jinam. Tady je Krakonošovo.