Eva Lenartová: Vzpomínka na bílou zimu

Na první straně iDNES na mě včera vykoukl titulek: Sněhová kalamita odřízla jednu ze spolkových zemí od zbytku Rakouska.

Pamatuji si dobře, že když jsem chodila do školy, tedy za mých mladých let, i v Ostravě padal v zimě sníh. Ba dokonce mrzlo. A protože v té době jsme patřili do tzv. východního bloku, býval to mráz jako samec. Mráz, se kterým si nedokázali poradit ani soudruzi. Vagóny z uhlím pravidelně tuhly na někde na kolejích, ve školách se netopilo a soudruzi k naší radosti vyhlašovali uhelné prázdniny.

Tehdy, milé děti, nejezdilo v zimě po cestách tolik automobilů, kdo měl auto, raději z něj v listopadu vytáhl baterii a až do března se na ně chodil jen dívat. Ostatně cesty, zejména na sídlištích, zůstávaly často mimo zájem cestářů a my jsme po zledovatělém sněhu ráno jezdívali do školy na bruslích a odpoledne sáňkovali na ve sněhové kopce proměněných hromadách hlíny, kterých na sídlištích bylo vždycky dost.

Dobře si ovšem pamatuji i na hromady sněhu, které před několika lety ochromily život severomoravské metropole. Kdo nemusel, nevycházel, kdo musel, spoléhal na městskou hromadnou dopravu, která zase spoléhala na cestující ochotné kdykoliv zatlačit. Tramvajáci na sebe čekali na křižovatkách, aby spojili síly při manipulaci se zamrzlými a zasněženými výhybkami a nikdo nikam nespěchal, protože jakýkoliv spěch byl zbytečný.

I v letošním roce na horách sníh je, v Krkonoších je ho dokonce hodně a v Rakousku příliš. Přesto se zdá, že pravidelné střídání čtyř ročních dob už ve střední Evropě nebude patřit mezi věci, které se nemění.