František Tichý: Dárky

Nejčastější otázka, kterou si v souvislosti s dárky kladu, je: Co? Cenu neřeším, je podružná. Ne, že bych byl tak bohatý, spíše naopak, ale důležitější je pro mne, CO mám darovat. Co dát, aby to daného člověka aspoň potěšilo, když už to nebude užitečné.

U tatínka, u kterého jsem měl vždy pocit, že všechno, co potřebuje, už vlastně dávno má, bylo vymýšlení dárku vždy tvrdým oříškem. Jediné, o čem jsem věděl, že by upotřebil, byl soustruh. Jenže ten byl mimo mé finanční možnosti. Navíc taťka byl vždy velmi zručný a tak si pokaždé poradil i bez tohoto stroje.

Také s druhým tatínkem, respektive s tchánem, mám v tomto směru problém. Také se zdá, že má všechno. Navíc má i dost slušný příjem, který mu umožňuje dopřávat si luxusu, takže takzvané drahé dárky také ztrácejí na významnosti.

U každé blízké osoby bych vlastně došel k témuž závěru - že buďto všechno má a nebo, že na to, co nemá a možná by chtěla mít, zase nemám já.

Ale jak už jsem říkal, peníze, respektive cena dárku, není až tak důležitá. Mnohem důležitější je originalita, nápad.

Pokud si dobře vzpomínám, tak tátovi jsem dal dvakrát peníze, ale aspoň v originálním balení. Jednou jako puzzle - pětistovka jako vzor, který se má složit a dílky, kterých bylo sto, nahrazovaly mince různé nominální hodnoty v součtu další pětistovky. Druhý peněžní dar byly desetikoruny zabalené jako bonbóny. Bylo jich přesně tolik, kolik slavil let.

Netradičních dárků byla spousta. Za jeden z nejsložitěji vznikajících pak považuji dárek k padesátinám pro člověka, kterého jsem prakticky neznal, ale na oslavu jsem byl pozván. Rodinný přítel, kterého jsem vyženil. Navíc jsme tehdy byli se ženou na horách a na dárek bylo strašně málo času. Nakonec nám posloužily různé mince, na kterých byla padesátka, kus drátku a kůže, na kterou se věšejí korálky. Tento narychlo "spíchnutý" náhrdelník nakonec slavil poměrně slušný úspěch.

Ale abych neřešil jen mince. Tchán teď slavil pětapadesátiny. Dlouho jsme řešili, co mu dát. Hodně jsme zvažovali nějaký ten zážitkový balíček. Jenže to je věc, kterou si tchán může dopřát prakticky kdykoli, navíc už je to věc docela všední. Jak jsme tak i se švagry přemítali, vymýšleli a zavrhovali, nakonec nápad přece jen přišel. Tchán nám zrovna vyráběl zmrzlinu. Proč by nemohl dělat i cukrovou vatu? A dárek byl na světě.

Jak říkám už potřetí, cena není důležitá. Mnohem důležitější je nápad, ale především - a to je asi nejdůležitější, musí to být od srdce. Pak dárek určitě potěší. Ale to asi nejspíš víte, že...