František Tichý: Vzpomínka na tragédii

Shodou okolností jsem se tramvají číslo 5 svezl o víkendu. Ani nevím po jak dlouhé době. Udělali jsme si takový malý rodinný výlet do lesů kousek za Ostravu a turistická značka nás dovedla do Dolní Lhoty. Jedno z míst, kde se tramvaje křižují. Se zájmem jsem si prohlížel novotou stále vyhlížející semafory a přemýšlel, proč je tam museli postavit, až když se stalo, co se jednou stát nejspíš muselo. V náručí jsem přitom držel své malé dítě. Jedno tam tehdy přišlo o život. Nevím, jestli bych řidiči dokázal odpustit. I když vina nebyla jen na něm. V podstatě byl jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a udělal drobnou, avšak osudovou chybu.

Místem, kde k nehodě došlo, jsme projeli krokem. Nevím, jestli tam stále platí tak výrazné omezení rychlosti, či řidič zpomalil jen z jakési piety. Opět jsem zapřemýšlel, jak je možné, že byl potrestán jen řidič. Daný stav věcí přece zapříčinila řada dalších lidí. Tehdejší vedení dopravního podniku prostě na jednokolejku na okraji města kašlalo. Dodnes si myslím, že někteří měli štěstí jen proto, že zastupitelé jen asi dva měsíce před nehodou odvolali ředitele městského podniku, takže nebylo koho vinit. Když se k tomu přičte šikovnost právníků, zas tak překvapivé není, že už nikdo další v dané věci stíhán nebyl.

V té souvislosti jsem zvědavý na blížící se proces v případu vlakového neštěstí ve Studénce. Obžalovaných je tam sice o dost více, ale taky si myslím, že si to odskáčou nakonec jen "bezvýznamní" pěšáci. Jak rád bych se mýlil. Ale už jsem si tak nějak zvykl, že u soudu se zpravidla řeší výklad zákona a ne spravedlnost. A ti, co tahají za nitky, bývají dost chytří na to, aby se nechali při nějaké levotě chytit. Takže i kdyby soudci chtěli sebevíc, stejně nebudou mít koho soudit. Ale to už jsem u zcela jiného tématu.