Galicie: Pohled do očí lásky, smrti a smutku

S legendárními mýty, rituály a čarodějnicemi severošpanělského regionu Galície nás v tomto pořadu seznámil elektroproducent Baiuca. Na nemoc aire de muerto, zhruba řečeno vzduch mrtvých, ale řeč nepřišla. U nás mámy dětem říkají, ať koukají jíst nebo budou hubené jako lunt, kdežto v Galicii děti s podezřelou podváhou, apatií, ztrátou řeči a bledou kůží rovnou odvedou k léčitelce, kterým se tu říká curandeiras. Je totiž téměř jisté, že dítě onemocnělo na vzduch mrtvých; lépe řečeno, má v sobě ducha mrtvého. Navštívilo totiž pohřeb, hřbitov, márnici, dům, kde zrovna někdo zemřel, nebo přišlo do kontaktu s ženou pozorující západ slunce.

Netýká se to výhradně dětí, nákaza se přenáší také na dospělé. Stačí, aby se zesnulému stala v životě nějaká křivda, nevyhovělo se jeho poslední vůli nebo se mu nelíbila úroveň pohřbu a jeho duše se namísto cesty na onen svět vydá nazpět a usadí se v těle někoho z příbuzných. Takže, pokud nemáte čisté svědomí, případně jste si jisti, že mrtvý má na zemi nějaké nesplacené pohledávky, raději se mu vyhněte a když už to nejde, mějte i během pohřbu ústa stále zavřená. Tudy to mají škodící duše do těla podle zkušeností nejblíž.

Houslistka a zpěvačka Antía Ameixeiras s akordeonistkou Sabelou Caamaño se na aire de muerto prý během přípravy alba staly do jisté míry odbornicemi. Procházely archívy, muzea, spolupracovaly s antropologem Rafaelem Quintíou a protože při návštěvě domu slavné léčitelky Loly de Mandely v městečku Muros její dcera Sabele nemoc dokonce diagnostikovala, byla nucena projít léčebným rituálem, takže si na sobě vyzkoušela jeho účinnost praktikovanou několik století. Za nejsnadnější léky jsou považovány magický kouř z bylin, půlnoční návštěva hřbitova zesnulého s žádostí o odpouštění, modlitby pronášené na křižovatce, převlečení do jiných šatů před vstupem do kostela a jejich následné odhození, aby nikdo nepřišel na to, komu patřily a někdy si vystačíte i se svěcenou vodou. Léčitelky curandeiras coby zkušené bylinářky a věštkyně jsou ale dodnes jistotou.

„Je fantastické vidět, jak celý tenhle mytologický svět v Galicii stále existuje. Jedná se o bohatství a součást našeho národního dědictví a považujeme za důležité tyhle tradice představit, než je civilizace nadobro pohltí,“ vysvětlila Sabina, proč se k rituálu na albu Quitar o aire upnuly, i když nejen pouze k němu. Obě autorky a vynikající instrumentalistky se ve skladbách nechaly inspirovat dalšími galicijskými lidovými mytologiemi a s ohledem na mladou generaci zvolily při úpravách hudebních tradic moderní zvuk, na kterém se podílel galicijský rapový producent Him.

Pokud stejně jako autor tohoto pořadu sledujete hráčku na dudy Susane Seivane z Galicie, máte zřejmě stejný pocit, že nahrávkami až příliš zbytečně šetří a mnohaleté přestávky mezi jednotlivými alby jsou někdy k nevydržení. Sice hodně koncertuje, ale co je to platné, když ne každý má tu možnost vydávat se častěji na severovýchod Španělska nebo honit vynikající muzikantku po evropských festivalech. Nové album Sete představuje Susanu Seivane v obdivuhodné síle. A co je nejzajímavější, poprvé se na něm pouští do společenských témat a hlásí k feminismu, což předtím odmítala a soustředila se hlavně na galicijskou dudáckou tradici. Spolupracovala také s ženskou pandereita skupinou Lilaina, kterou slyšíme ve skladbě Arrieiras a pokud z její majestátnosti ale soudíte na nějaký feminismus, jste vedle. „Jediná láska, kterou v životě mám, patří vínu z Galicie. Bez něho život neexistuje,“ zpívá kvartet Lilaina.

Videoklip a samotná skladba Non é non mají několik vrstev a zvolené rockové vyznění má svůj důvod. Natáčení proběhlo v troskách galicijské vesnice Aceredo, kterou v roce 1992 zatopila voda přehrady Alto Lindoso. Nedávná neobvyklá sucha spojovaná s klimatickými změnami po letech snížila hladinu natolik, že odhalila narychlo opuštěné domy zhruba třech stovek obyvatel a spustila ostrou debatu ohledně neefektivního využívání vody ze strany portugalské společnosti EDP. „Skladbou vzdávám hold lidem, kteří tu nejsou, ale měli plné právo tu být,“ prohlásila Susana Seivane a do skladby zahrnula úryvek z textu Lieders napsaném v roce 1858 galicijskou spisovatelkou Rosalí de Castro a považovaném za první feministický manifest obhajující ženská práva v Galicii. „Odmítám být vázána pravidly umění. Jsem volná jako pták, jako vánek, jako Arab v poušti a pirát na moři,“ deklamuje ve skladbě slavný španělský herec Luís Zahera.