Generační výměna

Těsně před prázdninami jsem se na pozvání mé dospívající dcery ocitla na vystoupení jednoho z ostravských gymnaziálních sborů. Nejraději by mě tam asi neviděla, protože dobře ví, jak dle jejích slov všechno kritizuji. Nicméně měla smůlu, udělala jsem si čas. Profesionálně deformovaná z redakce vážné hudby jsem chvíli úpěla nad - nazvěme to ryzím projevem dětí - příliš hlasitým zpěvem. O to více plného nadšení a prožitku. Ale pak mé srdce při pohledu na - odhaduji šestnáctileté děti zjihlo. Program trval hodinu poctivého zpívání. Klobouk dolů před paní sbormistryní udržet takovou bandu na uzdě. A čím déle jsem sledovala výrazy studentů, tím jsem byla dojatější. Najednou se z těch odmlouvajících harantů zkoušících ve svém věku puberty nebohé rodiče stali ti nejkrásnější lidé. Čím jiným než svým půvabným mládím. Jeden vedle druhého byli nádherní svým věkem. I s tou životní nezkušeností, nezkažeností, nadějí. Nemohla jsem z nich spustit oči. Najednou bylo všechno zpátky. Viděla jsem se v jejich řadách tenkrát před x lety také na gymnáziu, také dospělost v nedohlednu, také bezstarostná v tak velkých starostech pro ten věk. Bez vize, že bych mohla někdy zestárnout, vypadat a chovat se jak ti dospělí. Vzpomněla jsem si na to, že taky každý nad dvacet let byl pro mne téměř nad hrobem. A rodiče cizokrajná kategorie lidí o velké neznámé. Ještě teď si vybavuji tu sobeckou představu mládí. Teď, tady, nikdy jindy, s nejbližšími mému srdci. Líbit se, obejmout život, obejmout lidi. Věřit. Asi se tomu říká generační výměna - to co se dostavilo na tom koncertě gymnaziálního sboru. Ten pocit, že už je jednou provždy nenávratně něco pryč. Prázdniny vystřídala přesně odměřená dovolená a touhu jistota v nejistém světě. Jen mládí začíná pokaždé znovu. Tak krásné byly ty zpívající děti v budově gymnázia, že jsem skrze ně zapomněla na dnešní svátek věrozvěstů. I když - myslím, že ne tak docela.