Hana Zagorová. Holka z Petřkovic, co má pořád jiskru v oku

Život je loto, píše se rok 1968, Hanu Zagorovou doprovázel Ostravský rozhlasový orchestr v čele s Pavlem Staňkem, autorem dětské písničky byl budoucí člen mládežnické redakce Honza Slavotínek. Ve skutečnosti už v té době byla Hana hvězdou, studovala na brněnské JAMU, a když prokmitla Suterén klubem v ostravském domě kultury, jen jsme zírali. Zrovna koncem 60. let měla v našem rozhlase i televizi spoustu příležitostí. Podílela se například na cyklu starých dělnických písní, upravených Mirkem Večeřou; spolu s ním a jeho skupinou v nich účinkovali Luděk Nekuda se skupinou Appendix a Milena Zahrynowská.

Hana Zagorová se ovšem – možná i díky studiím – našla v dramatičtější poloze jakéhosi beatového šansonu, ke kterým si většinou psala sama texty.

Monolog s hudbou Františka Trnky, který v roce 1968 Ostravský rozhlasový orchestr také dirigoval, patřil k nahrávkám, které neodolaly zběsilému mazání natočených pásků, co se „nehodily“, prvním ředitelem studia po roce 1970. Naštěstí vznikly jako zakázka pro Supraphon, a ten je ve svém archivu uchoval. Takže Hana Zagorová mohla Monolog umístit na své cédéčko Gvendolína z roku 1996, vyšlo k jejím padesátinám

A ještě jedna písnička, málem ztracená. Pro tehdejší Mikrofórum, které mělo přece jen volnější režim, ji do Ostravy zpětně přetočila ze Supraphonu naše technika, a aby ji skryla před opakovaným smazáním, zařadila ji nikoli na hudební, ale na slovní archivní pásek, takže tam si klidně hoví od roku 1975, ačkoli na singlu vyšla už v roce 1968.  Pochází z francouzské tvůrčí dílny, český text napsal Eduard Krečmar, ORO řídil Richard Kovalčík. Prý jsem zhýralá.