Hokejový byznys

Tak jsme se konečně dočkali, mnou si ruce hokejoví fanoušci v celé republice a nadšeně z šatníků vytahují barevné šály, oprašují dresy a ladí bubny a trumpety. I když počasí, kterému se letos jaksi porouchaly hodinky, spíše připomíná polovinu srpna, září je v plném proudu a Extraliga hokeje konečně začala.

Jako každý správný hokejový fanoušek bych už i já měla stát ve frontě na permanentku, která by mi zaručovala jistotu, že pokud se můj klub probojuje do play off, nepřijdu o žádný zápas. Jenže letos ve frontě nestojím. Jako fanouška červenobílých ocelářů, mě letos každoroční eufórie míjí.

Že by mladické vášně pomalu opouštěly mé třicítku překročivší tělo, zpytuji své svědomí? Stávám se s vyšším věkem více skeptická, když předpokládám, že letos budou oceláři místo vymetání šibenic Sparťanských nebo Pardubických gólmanů spíše sledovat play off v televizorech? Anebo mi spíše stále více začíná vadit skutečnost, že jako divák mohu jen velmi těžko ovlivnit zákulisí hokejového byznysu.

Dávno pryč jsou totiž doby, kdy se člověk mohl ztotožnit s hráči jednoho klubu, kdybych měla spočítat, v kolika klubech dnes hrají hráči, jejichž malé červenobílé dresíky zdobí okna mého automobilu, prsty obou rukou by mi nestačily.

Já fanoušek nikdy nepochopím, proč ti, kteří z pohledu diváka na třinecký led patří, museli odejít jinam. A tak místo zakoupení permanentky letos nejspíše usednu na gauč a zapnu televizor. Možná mně alespoň potěší, že Králové, Markové či Zadinové góly střílet umí. I když bohužel v dresech bývalých soupeřů.