Horší než kriminál

Ten den začal prostě jinak a už to mělo být signálem, že se něco stane. Do práce mě výjimečně vezl můj muž. Přesně si pamatuji na moment, když jsem zjistila, že s naším domem není něco v pořádku. Znáte to, takové to periferní vidění. Koutkem oka jsem zahlédla, že vrata od garáže jsou poškozená, trčí z nich kus plechu a branka k nim se beznadějně komíhá ve větru. V ten moment mi to došlo. Vykradli nás.

Ukázalo se, že o nic velkého naštěstí nešlo, jen nám zmizely letní pneumatiky, které měl můj muž mimochodem úhledně seřazeny v rohu garáže a zabalené v igelitových pytlích.

Krimi a policii dělám v médiích už tak dlouho, že je snad i společensky nepřijatelné říci, jak dlouho. Vím, že jsou lidé, kterým zločin rozhodně do života zasáhl brutálněji. Ale troufám si říci, že můj pocit s vykradenou garáží a jejich emoce jsou v mnohém podobné. Máte vztek a nejraději byste celou garáž polili desinfekcí. Někdo cizí, nezvaný byl v mém domě. Někdo snad sahal na mé květináče, lopatky a další věci potřebné pro budování mé skalky.

I když mi bylo jasné, že naděje na dopadení zloděje je minimální, policii jsem přesto zavolala. A tady přichází onen americký happy end. Ne, nechytili ho, ale ohromili mě jinak. Byli to totiž skutečně profíci a neměli mikroskopy a nestírali stopy z celé garáže jako v seriálech. Ohromili tím, jak byli k nám, jako k obětem zločinu, neuvěřitelně lidští a vstřícní. Pochválili mě, že jsem to ohlásila, protože kdyby každý nad vším mávl rukou, tak se případným podezřelým nedá nic prokázat. A následující protokol sepsali skutečně obratem ruky.

Takže, milý zloději, toto je můj osobní vzkaz: Tvůj hanebný čin mě nezlomil. Díky němu jsem poznala fakt mladé, rutinou nezkažené policisty. A radím ti - mému domu se vyhni! Pořizuji psa a v záloze mám matku, učitelku v důchodu. A to je horší než kriminál.