Houby v háji

Déšť mi udělal opravdu radost. Červencové sluníčko mě taky velmi potěšilo, ale už ho bylo dost. Na mě tedy určitě. Těšil jsem se na houby a na první letošní sbírací výlet jsem se připravoval snad od prvního deště.

Jak jsem brzy zjistil, zdaleka jsem nebyl sám. Moje nervozita prudce vzrostla, když v Televizních novinách práskli, že rostou. Přestože šlo o veřejné tajemství, onoho redaktora, co tuto zprávu vytroubil do světa, jsem rázem začal nenávidět. Jsme národ houbařů, ale pořád je ještě dost lidí, co na houby nechodí, dost hub tedy zbude i na mne - utěšoval jsem se. Do volného dne "D" zbývaly dny dva.

Člověk míní, život mění - říkává se. Rýma, kašel, teplota si mě našly dřív, než jsem se vůbec někam stačil vypravit. Místo voňavého lesa jsem pil ovoněný čaj, místo ostružin jsem zobal různobarevné pilule a místo hub do postele hup. Houby byly v háji!

Během víkendu mi přišlo hned několik soustrastných esemesek několika mých přátel a známých, kteří vědí, jak rád chodím na houby. Zpravidla mi psali toto: Rostou :-) Moc nechybělo a mobil letěl z okna.

Nakonec jsem si ale těch houbiček taky trochu užil. Přátelé šprýmaři na mě mysleli a jedlými plody lesa posléze i podarovali. Díky, přátelé moji milí. Je to od vás hezké. Ale stejně se už nemůžu dočkat, až si do toho lesa zajdu a nějaký ten hříbeček - alespoň jeden jediný - utrhnu sám.