Hra na lumpy

Jako děti jsme si často hrávali na policajty a zloděje. Policajti byli ti dobří, na správné straně zákona, a honili ty špatné, vyvrhele, kriminálníky, lumpy. Pravidla byla celkem jasná a nikdo o nich nepochyboval. V polovině jsme si většinou vyměnili role, aby to nikomu nebylo líto. Vyzkoušeli jsme si tak obě polohy - padoušství i hrdinství. Nikdo z těch, se kterými jsem si hrávala, se nestal strážcem zákona. A nevím ani o nikom, kdo by se zákonem měl potíže. Snad proto, že jsme poznali pocit hanby, kdy se za vámi žene rozběsněný dav v čele s policistou. Hra na strážníky a lumpy je ale nesmrtelná. Hrají ji dodnes děti i dospělí. Řada mužů v uniformách si své povolání zvolila právě pro ten pocit, který zažívali v dětství. Byli dobří, okolí je mělo rádo, padouši před nimi prchali, a když nějakého zločince chytili, hřál je pocit zadostiučinění. Pak se ale něco zvrtlo, zjistili, ne všichni, samozřejmě, že mají ještě větší moc, že jim toho spousta projde, že jsou vlastně nedotknutelní. A začali toho, ne všichni, samozřejmě, zneužívat. Vybírají pokuty bez dokladu, dopouštějí se krádeží a násilí, falšují dokumenty, nechávají se uplácet. Takových případů se v poslední době objevuje čím dál více. Ve výčtu nechybějí ani dopravní nehody s tragickým koncem, při nichž jsou na vině právě muži zákona. Na druhé straně vidíme odsouzence, kteří se natolik polepšili a plánují svou růžovou budoucnost, že se za mřížemi vrhají na studium. Že tomu nerozumíte? Myslím, že dospělým mužům někdo zapomněl říct, že na rozdíl od dětské hry v reálném životě se v polovině role nemění.