Instinktivní omyl

Když na konci druhé květnové dekády začalo vydatně pršet, měl jsem trochu strach. Meteorologové vydávali jednu výstražnou zprávu za druhou a já se bál, kolik lidí to zase vyplaví a kolik práce s tím vším zase bude. I po téměř jedenácti letech byla vzpomínka na katastrofální povodně roku 1997 dost silná.

Pak jsem dostal strach ještě jednou, a to když jsem šel venčit svého psa. Bylo to v neděli v podvečer, zrovna začínalo zase hustě pršet a tak jsem si - ač už byl květen tak letos poprvé - vzal deštník. Pes se venku téměř odmítal pohnout, se staženým ocasem a ušima dozadu se jen tak zmateně motal kolem a ustrašeně vzhlížel vzhůru. No to bude asi pořádný mazec, pomyslel jsem si a s obavami sledoval předpovědi počasí, zprávy a na internetových stránkách Povodí Odry kontroloval stavy zdejších toků. Zvířata se na rozdíl od lidí stále ještě řídí svými instinkty a dobře dělají.

Žádná katastrofa ale nepřišla, naštěstí. A tak jsem nad nezvyklým chováním svého psa, kterého mám ani ne půl roku, začal přemýšlet. A na co jsem přišel? Nemá rád déšť, což je docela pochopitelné. Ale ty jeho vystrašené pohledy vzhůru nemířily k nebi, nýbrž těsně nade mne. Můj pes se jen a prostě bojí deštníku...