Intimity za volantem

Nahlížel jsem kvůli nějakým pracovním potřebám do knihy francouzského vědce Gastona Bachelarda, věnované poetice prostoru. Na příkladech z krásné literatury vysvětluje, jak v dílech fungují typy uzavřených prostorů jako jsou např. ulita, zásuvka u psacího stolu, obývací pokoj a podobně. Vzpomněl jsem si na tyto úvahy, když jsem v poslední době několikrát cestoval tramvají v ranní špičce a na velké křižovatce si dlouhou chvíle čekání na zelenou krátil pozorováním automobilů na silnici pode mnou. Respektive nahlížel jsem do kabin jednotlivých vozů. První pocit byl, že dělám něco nepatřičného, připadal jsem si jako při první návštěvě Dánska, kde není zvykem dávat do oken záclony a já, vychován středoevropským stylem, procházel jsem večer městem se sklopenou hlavou, jen proboha aby si někdo nemyslel, že šmíruji. Tak také při pohledu do vnitřku osobního auta. Odehrávají se tam děje velmi intimní a soukromé, většinou samozřejmě bez pikantního podtónu: ranní hádka manželů, snídaně do školy vezeného potomka, ranní líčení mladé dámy, dokonce i holení elektrickým strojkem středně vzrostlého manažera (to uhaduji podle typu vozu a oblečení). Učinili jsme si z vnitřního prostoru našich plechových pomocníků zónu nejvyšší intimity, zmechanizované ovladací úkony a určitý typ pozornosti nás nedovádějí od toho, abychom si zde žili své nejsoukromější chvíle. Musel jsem zpytovat svědomí a snažil se představit si, jak asi mohu působit na nezaujatého pozorovatele já sám. Možná dosti bizarně. Protože mě příroda neobdařila hudebním sluchem, je auto jediným prostorem, kde mohu bez ohledu na své bližní dosytnosti a nahlas zpívat, od budovatelských písní po známé refrény rockových hitů. Zpívám rád, hodně a falešně. Naštěstí to není slyšet ven, jen ten pohled: kývající se postava, rytmicky bubnující do volantu a otevírající ústa... No, a co vy, milí posluchači a posluchačky za volantem svým vozů... Je 1205 den třetího milénia.