Jak se vám dýchá?

Za vlády sociálních demokratů měla Ostrava reálnou šanci stát se městem, ke kterému se přídomek černá nebo rovnou špinavá nebude hodit. Jenomže k tomu chyběla odvaha či, jak se dnes říká - politická vůle. Chvíli to sice skutečně vypadalo nadějně, ale jen do té doby, než se místním hutím začalo dařit, na cestách přibylo aut, majitelé domků pochopili, že pevná paliva jsou levnější než plyn a někteří zešílevší radní pak navíc začali trpět alergickou reakcí na zeleň. Před necelým týdnem jsem svou bílou zimní bundu vystavila v Ostravě padajícím vločkám. Když roztály, zůstaly na bílém povrchu rezavé tečky. Hezky jedna vedle druhé, jako když namočíte štětec do barvy a stříknete. Odborníci by nám nejspíš vysvětlili, že mohlo jít o vodu zbarvenou pískem saharské pouště, ale pravděpodobně bych jim nevěřila. Vzpomněla jsem si, jak před rokem 1989 končívalo prádlo pověšené na fifejdských balkonech. Špatně. Poslední dobou mám opět o prádlo ostravských hospodyněk jisté obavy. A nejenom o to prádlo. Z nebe již sice nepadají kyseliny, louhy a zásady, ale jsou dny, a je jich čím dál víc, kdy se ostravský vzduch dá doslova krájet. Kdo na to má, stěhuje se proto na dobrou adresu do Podbeskydí, což je pravděpodobně jen dočasné řešení. Stav životního prostředí v Ostravě je opravdu bez nadsázky tristní a kdo to nevidí, je slepý. Samozřejmě chápu, že se lidem zaměstnaným v hutích nelíbí vidina omezování výroby, samozřejmě chápu, že ocel je prodejnější než čistý vzduch, ale na jak dlouho? Nerada bych bydlela v oploceném městě, kde se u každé branky prodává povolení k výjezdu. Ve frontách tam budou stát zaměstnaní oceláři s kašlajícími dětmi a vnuky. To bude teprve byznys!