Jana Jeckelová: Svatební cesta na D1

Den D se vydařil, všechny přípravy a nevyspané noci se zúročily a vše perfektně vyšlo. Příjemnou slavnostní náladu jsme si chtěli udržet co nejdéle, a proto jsme vzápětí vyrazili na svatební cestu. Příznačně do Paříže, města lásky. Růžové brýle nám ale na očích příliš dlouho nevydržely.

Po dalším minimu hodin spánku nadešel čas odjezdu. Na balení vyšel čas až těsně před ním, a tak v mém případě vypadalo poněkud chaoticky. Pod ruce se mi pletly věci, které s námi rozhodně neměly navštívit Francii, jako třeba závoj nebo svatební střevíčky, kterým jsem v předchozích dnech věnovala velkou pozornost. A ani všudypřítomné kytice, nedopité láhve a zbytky výzdoby z hostiny do ranního chvatu moc ladu nevnesly.

Navíc mě po celou dobu pobíhání provázel nepříjemný pocit, který byl nejspíš předtuchou... Nicméně, zaklaply za námi dveře a kufry i čerství novomanželé se vydali směr Praha.

Během střídání za volantem jsme si pochvalovali docela volnou cestu a rozumný čas, který nám zbýval na dojezd na letiště, a už jsme se viděli v pařížských kavárnách a uličkách.

Těsně před Prahou nás ale Zelená vlna přiměla vrátit se ze snů do uplakaného rána na dálnici. A o pár kilometrů dál jsme to viděli: kamion si leží přes všechny pruhy sjezdu na letiště a policie odklání dopravu. Zkrátka: ani další dvě hodiny času nám nepomohly překonat kolony v centru města, a ani úpěnlivé telefonáty na letiště a prodejci letenek, naše letadlo na svatební cestu na zemi neudržely. Prostě nám uletělo.

Nákup dalších letenek nepřipadal v úvahu, a tak nezbývalo než se vydat čelem vzad. První den naší svatební cesty jsme tedy strávili na dálnici D1, kávu z pařížských kavárniček nahradila ta z benzinových pump, kde jsme po nevyspaných nocích notně odpočívali.

Nakonec jsme si ze „svatební cesty" ale přece jen něco přivezli - poučení, že na pražské letiště už jen vlakem, anebo s velkým předstihem, a hlavně, že někdy je lepší dát přednost odpočinku, se kterým přijde i větší rozvaha.