Jana Jeckelová: Ústavy vs. chráněná bydlení

Na Krnovsku stojí dva zámky, jeden v Jindřichově, druhý v Hošťálkovech. Oba byly ještě před časem plné hendikepovaných lidí. Ač si pod bydlením na zámku mnozí představí pohádkový život, rozhodně se tam jako princové a princezny neměli. Bydleli totiž v přeplněných pokojích a vše dělali hromadně - od jídla až po hygienu.

Na zámku v Hošťálkovech do 90. let nebylo dokonce neobvyklé to, že se při večerní očistě postižené ženy svlékly už v pokojích a potom nahé putovaly chodbou až k umývárně, kde čekaly, až na ně přijde řada u sestry s gumovými rukavicemi...

V roce 2007 přišel z vlády jasný signál - ústavy jsou špatně. Spousta lidí v nich totiž na tom není tak zle, a pokud dostanou podporu, dokážou se osamostatnit. Začala proto v mnohem větší míře vznikat menší zařízení, takzvaná chráněná bydlení, která mnohem víc zapadají do přirozeného života.

Přestože proces stále běží, už teď jsou vidět výsledky. Podle sociálních pracovnic jsou lidé v menších zařízeních pozitivnější a klidnější. Po přestěhování se mnohým z nich život změnil o sto osmdesát stupňů, jako třeba šestačtyřicetiletému vozíčkáři panu Mirkovi. Ze zámku v Jindřichově se totiž přestěhoval do chráněného bydlení ve vilce v Městě Albrechticích, kde jsem ho navštívila. Byl zrovna v kuchyni a loupal cibuli. Vyprávěl mi o tom, jak pomáhá nakupovat, že zvládne v obchodě držet nákupní košík, jak spolu s ostatními připravuje oběd a uklízí pokoj. Taky se s nadšením rozpovídal o dílně, ve které vyrábí různé výrobky.

Nedovedu si představit, že tady ten pán plný života ho skoro celý zatím strávil za zdmi ústavu. A doufám, že takových, kterým se díky přestěhování otevřou úplně nové životní rozměry, bude stále přibývat.