Jasně, apríl že...

Když se řekne apríl, téměř každému lišácky zacuká koutek a vzpomene si na situace, kdy se nechal nachytat přáteli, rodinnými příslušníky nebo kolegy v práci na nějaký obzvláště vypečený vtípek. Legrace to bývá často ohromná, zvláště není-li člověk zrovna objektem žertování.

Ovšem někdy to může mít i méně příjemné důsledky, například pokud se člověk právě v tento první dubnový den dostane do nějaké nepříjemné situace či do nesnází, a má pak hodně práce s vysvětlováním, že se nejedná o vtip a skutečně potřebuje pomocnou ruku.

Existují ale také některé velmi kuriózní momenty. Mezi ně patří například i narození jednoho mého velmi dobrého kamaráda. Na svět totiž přišel právě na apríla, a to v dobách, kdy si porodnice držely tatínky takzvaně od těla, a přítomnost otců u porodů byla něčím zcela nemyslitelným. O narození potomka se tak člověk často doslechl telefonicky. V tomto případě byl telefon ještě ne zcela obvyklým vybavením domácnosti, mobilní telefony měli snad jen Američané a ty vážily přes patnáct kilo.

Můj kamarád se tedy narodil, porodnice volala k sousedům, a nastal první problém. Soused za žádnou cenu nechtěl přijmout, že volá skutečně porodní oddělení a vůbec nechtěl věřit tomu, že už se dítě opravdu narodilo. Po dlouhém přesvědčování se nakonec s touto radostnou zprávou vydal za otcem dítěte. Na větu "Vláďo, je čas slavit, máš kluka!" odpovídal novopečený tatínek vytrvale poněkud rozmrzelým hlasem "jasně, apríl že..." , což mu vydrželo obdivuhodně dlouho. Nicméně, nakonec to dobře dopadlo a slavilo se, jak už to bývá, až do rána.

Kamarád ovšem dodnes na své datum narození naráží v případech, když například vysvětluje kolegům či šéfovi, že má narozeniny a potřebuje jít dříve domů.

Dovádění na apríla je proto opravdu moudré udržovat v patřičných mezích, aby se dobrá nálada nezměnila v nějaké to faux-pas.