Jazzové zamyšlení

Je opravdu těžké někomu vnutit své vlastní představy o dokonalosti. Na světě totiž podle mne není dvou lidí, kteří by se shodovali naprosto ve všem. Každý z nás nahlíží na stejnou věc úplně jinak, něco jiného a jinak vidí nebo třeba slyší. Myslím si, že pro hudbu obecně, to platí dvojnásob. Tak třeba zatímco já mám rád elektronickou muziku, jiný si přímo lebedí s dechovkou. Najdou se ovšem i tací, kteří pro mnohé dávno zapomenuté styly, uctívají už i několik desítek let. Jen čirou náhodou jsem nedávno na takového člověka narazil. Jmenuje se Marian Sedláček, pochází z Českého Těšína a jeho doménou je jazz. Dokud jsem jej nepotkal, ani jsem netušil, že někdo dokáže tak poutavě vyprávět o umu saxofonistů, bubeníků a prostě všech těch lidí, kteří se tak rádi baví společným jamováním. Sešli jsme se v jednom ze zcela nových jazzových klubů a strávili jsme pěknou chvíli tím, že jsme vzpomínali na dávné časy. Nikdy by mě nenapadlo, že bych si do své domácí diskografie pořídil cédéčko s muzikou "utlačovaných černochů", jak se jazzu přezdívá. A přesto, když jsem se rozloučil se starým, zkušeným bubeníkem, zavítal jsem do nejbližší prodejny hudebnin a tam si jednu desku koupil. Je fajn občas potkat někoho, kdo si na něco nestěžuje, je mu jedno co dělá vláda a že nad hlavou máme ozónovou díru.