Je libo úklid?

Zajistit si k dětem chůvu, domluvit paní na úklid či žehlení, pozvat si čas od času úklidovou službu. To je, nebo aspoň mělo by být, celkem normální. Někdo své domácí povinnosti nestíhá, protože tráví většinu času v práci. Někdo se jim záměrně vyhýbá, protože nechce čas ztrácet. A někdo si prostě na některé domácí práce netroufá. Patřím tak trochu do všech tří kategorií. Teď mě ale k pozdnímu jarnímu úklidu donutila zimní havárie střechy. Firma, která ji opravovala, mi k mé radosti řekla, že přijde opravit popraskané zdi a vymalovat obývák. V duchu jsem se zaradovala, že už u nás služby fungují, jak mají, a hned jsem se rozhodla zajistit i firmu na vyčištění koberce. Odvážný nápad, říkám si s odstupem. Inzerátů v časopisech a na internetu jsem našla bezpočet. My ale malé prostory, jako jsou byty, nečistíme, řekli mi v prvních několika oslovených kancelářích. V dalších mi oznámili, že volám pozdě, termíny jsou zamluvené i měsíce dopředu. Z hlubin psacího stolu jsme vydolovala vizitku už prověřené firmy, abych zjistila, že její majitel a čistič v jedné osobě právě odjíždí na měsíční pobyt za oceánem. Napodvanácté se mi to podařilo. Telefon sice vyzváněl dost dlouho, ale nakonec se na druhé straně ozvala paní a našla volný termín. V duchu jsem už stěhovala nábytek zpátky do obýváku a věšela voňavé vyprané záclony. Až do chvíle, než jsem firmě půl hodiny poté, co měla přijít, zatelefonovala. Nepřijdeme. Lidsky mi vysvětlili proč, ale hlava mi nebere, proč mi to neřekli předem. Telefonní martyrium proto začalo nanovo. Po rozhovorech s dispečerkami a asistentkami jsem začala pochybovat o tom, že u nás vůbec nějaká služba funguje. Musím říct, že na vyčištění koberce si ještě šest dní počkám, ale teď už to neberu tak tragicky, paní z poslední, snad už napevno domluvené firmy, mě poté, co si zapsala adresu i telefonní číslo, o něco diskrétně poprosila - buďte v tu určenou dobu doma. Máte právo se mstít, ale my za to nemůžeme.