Joan Baez: Hlas pokojné revoluce

Ve světle toho co dnes zažíváme, což je prý něco, co si Joan ani v nejčernějších představách nedokázala v 60. letech představit, tváří v tvář stavu věcí vyznívajících jako smutná porážka, nesmíme prý přestat myslet na každodenní malá vítězství. A i ve stavu nejhlubšího zoufalství máme hledat útěchu v nezapomenutelných chvílích, ze kterých pramení lidství: jako když president Barack Obama na smutečním obřadu za devět černošských věřících zastřelených v roce 2015 v Charlestonu rasistou, dostal Spojené státy do kolen hluboce dojímavým gestem.

Americká písničkářka Zoe Mulford tehdy na výraz obdivu k Obamově formě smířlivého odpuštění složila píseň The President Sang Amazing Grace. „Žádná slova nemohla vyjádřit, co muselo být řečeno. Tak ten den a na tom místě president zazpíval Amazing Grace,“ zní v podání Joan Baez doslova jako povel k rozjímání a není těžké myslet na to, že silnější skladbu jsme od ní už léta neslyšeli.

Jenomže pak přijdou další a názor přechází na celé album. Baez deset převzatých skladeb nevystavuje nebezpečí vzplanutí pro sentimentální notu, což by se u stárnoucí zpěvačky dalo snad i pochopit, tohle ale nikdy nebyla její parketa, spíš jako v minulosti nepřestáváme žasnout, jak ve vypůjčených písňových vyznáních dokáže Joan nalézt pojítko k vlastnímu rozpoložení, přijmout za svá slova, která, být ji naděleno, napsala by sama.

„Stále mám příliš mnoho snů. Potřebuji další svět, tenhle už je skoro pryč,“ zpívá Joan verše v Another World a jímavě, až úzkostně s námi třese jako už před deseti lety Anohni, tehdy ještě Antony and the Johnsons. „Ta píseň je krásná a hluboká jako temnota,“ vysvětlila Joan důvod proč se k ní tak upnula  a když ji slyšela Anohni, zpěvačka známá z vystoupení na Colours of Ostrava,  vzkázala Joan: „Právě jste mě zasáhla do srdce.“

Také Tom Waits ve Whistle Down The Wind snil o odchodu. Neříká kam, jen naznačuje: protože se nestal tím, kým předpokládal. Joan Baez skladbu překryje melancholií a symbolikou, přecházející v loučení – s Waitsem, ve skladbě Last Leaf, i napodruhé: „Jsem poslední list na stromu, zbytek už vzal podzim.“

S albem vydaným po deseti letech spojuje Joan rozhodnutí postupně utlumit veřejné vystupování: částečně únavou, nejvíc ztrátou ideálů. Když ji v roce 2016 uvedli do Rock’n’rollové síně slávy, divila se tomu, co prý má společného s rockem, nikoho tím ale nepřesvědčila: kdo jiný než ona v 60. letech mezi rockery zpopularizoval tradiční folkovou hudbu, proměnil ji v těžkou protestní zbraň a uvedl na světovou scénu Boba Dylana. Producent alba Joe Henry se po ceremoniálu na Joan proto obrátil s prosbou: „Potřebujeme tě Joan, teď a tady.“