Karvinské limity

Kultivovaná dáma žijící v nádherné vile, vchází d soudní síně ve slušivém taláru. Tak vypadá francouzská státní zástupkyně - hlavní hrdinka jednoho televizního seriálu. Při sledování obrazovky však v mé mysli chtě nechtě běží jiný film - biograf o českých žalobcích - respektive těch z okresu Karviná. Nevím jestli mají vily, ale taláry oblékají také. Někteří jsou i kultivovaní, ale přesto svou práci nemohou dělat s náležitou grácií. Na počátku třetího tisíciletí totiž nemohou telefonovat, respektive mohou ale jen za sto dvacet - ano slyšíte správně. Sto dvacet korun měsíčně. Když limit překročí - vypnou jim šéfové telefony, nebo ubozí zaměstnanci státu volají ze svých mobilů. Jak pak může takový žalobce působit kultivovaně, když hovor například s věznicí či soudem utne v půli věty se slovy - musím končit dochází mi limit? Jejich krajská šéfová tvrdí, že to jde a co víc někteří jsou tak šetřiví, že provolají jen padesát korun. Neuvěřitelné opatření karvinského státního zastupitelství nádherně ilustruje tolik diskutované napjaté vztahy mezi naším regionem a Prahou. Mluvčí ministerstva spravedlnosti na popsané události reagovala s příslovečným přízvukem: "To je dost zběsilý ne? Sto dvacet korun? To nikde jinde nemaj jen v tý Karviný."

Karvinské šéfy žalobců nikdo nenutil, aby limity zavedli - s trochou nadsázky řečeno - udělali to dobrovolně a rádi. Neumím si představit, že by něco takového fungovalo i v matičce Praze, a už vůbec ne, co by na to řekla má oblíbená hrdinka z francouzské seriálu o státní zástupkyni. Na Pražáky rádi po hospodách nadáváme - jak jsou přechytřelí a všechno vědí, oni na oplátku ostravsko-karvinský region vnímají stále jako upocené město práce. Karvinští zástupci jim teď dali za pravdu. Pragocentrismu se zbavíme jedině sami, tím, že náš údernický postoj k životu, zažraný pod kůži jak hornický maz definitivně vymyjeme.