Kateřina Daňková: V úřednické džungli

Musím si dát do pořádku daně, březen se blíží. Tak tohle slýchám v poslední době ze svého okolí častěji než kdy jindy. Nový rok není totiž jen nový začátek, ale také výzva k finančnímu bilancování toho minulého.

Já si můžu oddechnout, letos už se mě to netýká. Škoda jen, že si nemůžou dát pohov i příslušné úřady. Aby mě totiž utvrdily v roli daňového poplatníka se vším všudy, vyhnaly mě nedávno výzvou do ulic mého rodného města, které není zrovna nejblíž Ostravě.

Obětovala jsem tedy své náhradní volno a vydala se vstříc úřednickému šimlovi s vizí, že za hodinku nebude co řešit. Z omylu mě ovšem vyvedla už první nakvašená úřednice na finančním úřadě, kam jsem si šla pro kopii daňového přiznání. Tu totiž rozhodně nedostanu na počkání, jak zněla původní informace, ale až do dalšího pracovního dne. Stálo mě to dvacet minut přemlouvání, dvě a půl hodiny čekání a 75 korun za kopírování.

A proč? Jen abych se na sociálce, která je od předchozího úřadu doslova na dohled, dozvěděla, že si jen potřebují ověřit, zda všechno řádně platím. V době elektronických databází mi to vyrazilo dech. To, co by mohlo trvat několik vteřin, se tak rázem proměnilo v úmorné martyrium, z něhož se ale jen tak nevymaním.

Jsem sice poctivá a daně platím, ale pro jistotu si mě ještě „potuplují" doložením pracovních smluv a potvrzením o předchozím studiu. Nic proti, ale pak mi teda vysvětlete, jak si někdo může v tomhle systému namastit kapsu na daňových únicích! A nebo je to spíš tak, že pro dobrotu na žebrotu?