Kaviár v papíru

Nakupování nemám zrovna v kolonce koníčky, ale musím přiznat, že čas od času se moderní zálibě zvané chození po obchodech oddávám. Pokud to není zrovna v pátek odpoledne v blízké samoobsluze, kdy v davu předvíkendových nakupujících neprojdete s košíkem, nemluvě už o vozíku, pak to může být činnost celkem uklidňující. Musíte si ale vybrat, kam za takovým nákupem vyrazíte. Super- a hypermarkety, jejichž počet roste geometrickou řadou, svou plochou pomalu vytěsňují i poslední pampeliškové kořeny z městské zástavby. Tam, kde dříve stávaly kolotoče s cukrovou vatou, si dnes můžete vybrat z kolekce plísňových sýrů nebo se prohrabat zlevněnou hromadou spodního prádla. Tam, kde se dříve scházeli pejskaři a maminky s kočárky, stojí betonová krychle skýtající netušené možnosti nákupů a zábavy. Nabídka převyšuje poptávku a malí obchodníci hrozí pěstí, protože tuší svůj konec. Jejich pocit je oprávněný, a to nejen kvůli malé podpoře malých podnikatelů, ale často i kvůli nim samotným. Zatrpklost a zapšklost v nich nahlodala nervy a svaly, které ovládají úsměv na tváři. Nevím, jak jinak si vysvětlit chování dvou dam důchodového věku, které se v malém obchůdku s luxusním zbožím chovají k zákazníkům doslova jako k malým smradům. "Ten klobouk si ani nezkoušejte, u moře byste ho zničila," praví jedna z nich na adresu zákaznice, která chce v kloboučnictví odložit něco ze své výplaty. Žena nic nedbá na námitky a pokračuje: "A nevíte, jak byste ho k tomu moři vezla? To byste ho měla v letadle na hlavě?" Zákaznici se chce odpovědět něco ve smyslu A co je vám po tom?, ale nechce klesnout na úroveň trhovkyně. Do toho obchůdku s luxusním zbožím už nikdy nevkročí. K luxusnímu zboží totiž patří minimálně slušná obsluha. Kaviár jen tak z papíru by vám taky nechutnal.