Kde jsou ti mladí?

Je to samozřejmě nadsázka, se kterou lze i nelze souhlasit, pokud uvažujeme v rovině lidské zralosti, určité hloubce vzdělání, životních zkušeností a celkového způsobu života. Mnoho kulturních činovníků, manažerů, interpretů, ale i publikum samotné si klade otázku, kdo bude chodit na koncerty vážné hudby za takových 15 let. Až ti, co naplňují filharmonické koncerty např. u nás v Ostravě, tady buď už nebudou nebo nebudou schopni přijít. Tvrdá slova, situace, zdánlivě neřešitelná. Jistý houslista Pavel Šporcl našel pro sebe a druhé cestu, jak zachránit návštěvnost klasických koncertů, hraje v šátcích, střídá laserovou show a programy popové klasiky s hudbou jasně komerční. Proč ne. Tato cesta, stejně jako její prostředky zavádí ale mladé návštěvníky k jistému druhu povrchnosti, příště bez ohňostroje k hudbě nebo vodotrysku nebo hořících houslí už na klasiku možná nepůjdou. Příklad by si měli všichni ti snažitelé o mladé publikum a instituce vymýšlející kolikrát neuvěřitelně podbízivé programy nebo naopak nudné výchovné koncerty vzít příklad ze současné činohry nebo výtvarného umění. Proč je na výstavách současného umění tolik mladých lidí? Proč má divadlo Aréna v Ostravě vyprodaná studentská představení, proč v Bezruči, také divadle, vidíte tolik mladých tváří? Proč koneckonců na bienále festivalu soudobé hudby Ostravské dny převažovalo jasně mladé publikum? Nevím, zda prvoplánovou snahou všech těch pořadatelů je hrát pro mladé, myslet na příští generace. Pokud byste se jich zeptali - záměr měli zcela jiný - hrát věci současné, teď, tady, autentické, originální, svobodné, avantgardní, bez patosu, bez skrupulí, přirozeně a přímočaře - sám si udělej vlastní názor, vyber, co s tebou souzní, co tě zajímá. Ta šíře a provedení musí být ale poctivé, bez předem stanovených mantinelů, předsudků a podceňování publika, striktně profesionální. Nic proti Mozartům, Beethovenům, Dvořákům, Brahmsům, Čajkovským, kteří se omílají pořád dokola - i ty by totiž určitě zajímalo, co se děje tady a dnes.