Kde mě ošetří?

Nikdy by mě to nenapadlo. Že tento orgán funguje, jsem brala jako samozřejmost. Před pár dny úplně vypověděl službu. Mé levé oko vypadalo, jako kdybych novinařinu pověsila na hřebík a dala se na box. Bělmo už dávno nebylo bíle a každé mrknutí mělo stejný následek, jako kdybych si do oka nasypala sůl. Vše řezalo, no hrůza...

Sevřena úzkostí a hypochondrickým strachem, že oslepnu, jsem co nejrychleji odjela ze Staré Bělé do fakultní nemocnice. Přiznávám se, že ve své ješitnosti jsem byla přesvědčena, že mé oko patří do péče těch nejlepších. První zádrhel nastal na recepci - paní mě nikam pustit nechtěla. Přes její verbální odpor jsem se rázně dostala až přímo na oční oddělení. Tam ovšem teprve nastalo peklo. Jak jste se tu dostala? Slyším přes skleněnou přepážku. Mám nemocné oko - odkrývám brýle na sestřičku v domnění, že ji pohled na nemocného obměkčí. Chyba. Žena prohlásila: my tady nemáme pohotovost, tu mají teď v Vítkovicích. Ale mě to opravdu bolí, já si to když tak zaplatím - snažím se docílit zdánlivé banality, tedy aby lékař pomohl pacientovi - který mimochodem řádně odvádí pojištění. To nejde, vysvětluje mladá lékařka podle přízvuku ze Slovenska. Nám by to neproplatili. V jejich očích vidím tím svým jediným zdravým trochu stud za to, že to fakt nejde. Ptám se už rezignovaně - proč? kdo to vymyslel? Jak já mám vědět jaká nemocnice zrovna v ten víkend má pohotovostní službu? No kdo to vymyslel- zapojuje se opět d hovoru bodrá sestra - přece vrchnost! To už nevydržím -vrchnost jsme my lidi! Reaguji trochu podrážděně.

Cestu do vítkovické nemocnice kdy oko už je úplně zaslzené a krvavé si říkám, než lid bude v českém zdravotnictví vrchností, to asi ještě dlouho potrvá. Zatím se po člověku chce, jen aby platil pojištění a nedej bože neonemocněl třeba o víkendu. To musí i s jedním okem začít fungovat jako detektiv, aby zjistil, kde ho vlastně ošetří.