Když se dva perou...

Říká se, že když se dva perou, vydělá na tom třetí. V tomto případě se dá s trochou nadsázky tvrdit, že když se dva perou a nejsou schopni se domluvit, tak ten třetí bude dlouho napravovat, co ti dva pokazili. Lehkoatletický stadion v Krnově je jediný svého druhu na Bruntálsku, sokolovna je památkově chráněná sportovní hala postavená před nějakými 80 lety podle projektu krnovského rodáka, architekta Leopolda Bauera. Areál i sokolovna jsou v katastrofálním stavu. Ne snad proto, že by neměly majitele, to ne. Jenže dvě tělovýchovné jednoty, dosavadní vlastnici, jaksi nebyly schopny najít společnou řeč, vlastně se řadu let nebyly schopny vůbec pořádně bavit, natož se na něčem dohodnout. No a tím pádem nedosáhly ani na žádné dotace, které jednoznačně potřebovaly na rekonstrukci chátrajících sportovišť. O převodu majetku na město se prý hovoří už od roku 2004, nicméně došlo k němu až teď, kdy je pět minut po dvanácté. Na opravy stadionu včetně tribun prý bude třeba kolem dvaceti milionů, na sokolovnu ještě o desítky miliónů korun více. Nevím, kam to soupeřící tělovýchovné jednoty chtěly dotáhnout a co svou řevnivostí zamýšlely, pro mě je to nepochopitelné. Uznávám, že někdy se nedokáží dohodnou lidé v rodině, proč by to tedy měli umět sportovní funkcionáři. Nakonec, sláva, že po letech dostali rozum a alespoň, že umožní opravit zničený majetek. Město tak bude mít atletický stadion s dalšími sportovišti i sokolovnu. A především taky kupu starostí, jak získat peníze na opravu. V každém případě by ale krnovští sportovci a školáci neměli do budoucna přijít o důležité zázemí pro využití volného času. A to je za letitým sporem v Krnově asi ta nejlepší tečka.