Klobouk dolů

Jak to na těch soudech vypadá, je to stejné jako v těch filmech? Podobnými otázkami mě zahrnují mí přátelé, kteří vědí, že se ve zpravodajství často točím reportáže ze soudních síní. Přiznám se, že trochu odpovídám vyhýbavě - ono se velmi těžce dá vysvětlit rozdíl mezi filmovým obrazem justice a českou realitou.

Velké případy rozhodně neprovázejí tiskovky žalobce a obhájců, a soudce často na místo jasných a srozumitelných slov k veřejnosti používá zvláštní, právnickým jazyk, který s češtinou nemá nic společného. Ono je totiž jednodušší schovat se za směs paragrafů než vyjádřit vlastní názor. A co se týče překvapivých momentů, zvratů tak to je skutečně bída - u nás by hollywoodští filmaři neměli šanci - vždyť pro českou justici je největší vzrůšo, když se znesvářené strany dohadují, jestli v daném paragrafu jde o odstavec c nebo malé e.

Teď naposledy jsem ale v soudní místnosti prožila něco nevěřitelného. Mezi ostravskými soudci se našel jeden odvážlivec, který projevil názor a ještě ho řekl vtipně a tak, že to musel pochopit i laik. Když poslal do vězení partičku mladíků, kteří umlátili bezdomovce, obrátil se na zástupce médií a prohlásil: pokud někdo z přítomných novinářů o případu napíše, že jde o zvěrstvo, urazíte mého psa, zlatého retrívra, protože něčeho takového by on nebyl schopen.

Když domluvil, spadla mi málem tužka na zem. Musel vědět, že vyvolá mezi svými kolegy nesouhlasné reakce, ale přesto pochopil, že soudce je ústavní činitel a že veřejnost po něm právem žádá i jasný a srozumitelný postoj. Tak tedy klobouk dolů, pane doktore Jaroslave Málku!