Kolik řečí umíš...

Byla to poměrně absurdní situace. V plném tramvajovém voze, kde tentokrát nebyl slyšet ani reprodukovaný hlas oznamující zastávky, sedělo dobře 95 procent česky hovořících lidí. Tato jazyková většina ovšem shodou okolností mlčela. Nikdo netelefonoval, nikdo s nikým nekonverzoval a nikdo ani neděkoval za uvolněná místa.

Signály zavírajících se dveří přehlušovaly ovšem svým rozhovorem dvě dvojice. První odkudsi z asijských zemí. Řeči dívky a chlapce pochopitelně nikdo nerozuměl, tato je -přiznejme si - pro našince opravdu neproniknutelná. Snad jen podle jejich ustaraných tváří mohl člověk soudit, že konverzace je na docela vážné téma.

Nejinak tomu ale bylo v případě dvojice druhé - pochybuji, že někdo z pasažérů byť jen tušil, o čem si tentokrát dvě romské ženy tak hlasitě a bouřlivě vykládají. Cestující byli chtě nechtě zasvěcováni do soukromých hovorů, kterým však za mák nerozuměli.

Případ druhý: dobrodruh odkudsi z Ameriky chce po člověku z Ostravy vysvětlit cestu k nádraží. Vyhrkne otázku a čeká reakci. Až po chvíli, kdy se debata -chce se mi říci zákonitě - zlomí k posunkům a gestům, se dobere k jakési hrubé informaci.

Co s tím? Tady platí okřídlené "kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem". Je hezké dorozumět se v cizině anebo se svými znalostmi kteréhokoli cizího jazyka poradit cizinci u nás. Také člověka potěší, když zahraniční turista ovládá aspoň základy jazyka země, kde chce třeba strávit svou dovolenou. A já se přiznám, že mě vždy potěší, když - jak jinak než náhodně - vyslechnuté konverzaci cizojazyčných turistů porozumím. Ono to občas i napoví, jaký obrázek si třeba cizinec o nás udělá. Jenom je škoda, že to nefunguje jako v té pohádce, kde Jiřík zbaští kus hada a zázračně pak porozumí řeči zvířat. Lidem by možná ke vzájemnému porozumění mezi sebou stačilo z něj jen uždibnout.