Komunikační rozdíly

Praha a Ostrava. Mezi obyvateli těchto měst přetrvává už léta lehké škádlení vymezené pořekadly o krátkých zobácích či o umudrovaných Pražácích. Ostatně třeba ve fotbale přetrvává mezi Baníkem a Spartou doslova nepřátelství na život a na smrt. Je to samozřejmě úsměvné, ale nedávné zkušenosti mě skutečně přesvědčily o tom, že existuje nátura pražská a pak ta ostravská.

Mám za sebou týdenní dovolenou v hlavním městě a s něčím se vám svěřím. První dny mě neuvěřitelně bolela hlava z toho, jak všichni kolem mne mluví a každý - od taxikáře, přes servírku, či náhodného cestujícího v metru - má na všechno názor a strašně rád ho sdělí okolí. Až mi ta pověstná mnohamluvnost trochu lezla na nervy.

Ovšem po příjezdu zpátky do naší Ostravěnky jsem trochu zažila studenou sprchu. Jako novinářka totiž potřebuji, aby lidé, se kterými točím, mluvili na mikrofon a to je někdy problém. Třeba nedávno na Dni policie v Karviné se to vše ukázalo v jasných barvách. Natáčela jsem tam vesměs pozitivní pořad, který naši věrní posluchači určitě znají - Křížem krajem.

Když jsem oslovila muzikanta z Hudby hradní stráže, nedal se ten sympatický Pražák prakticky zastavit. Ano, byl to tak trochu strýc Pepin, ale pro mne na mikrofon výborné. Dělal fóry, zahrál na saxofon - ideální respondent. I policista ze Zlína se poutavě rozpovídal o tom, jak je náročné převážet koně z jízdního oddílu.

A pak jsem došla na stanoviště našich policistů z regionu. Jejich odpovědi byly jako z nějaké brožurky ministerstva vnitra. Cituji: Mým úkolem je objasňovat závažné případy ve smyslu trestního řádu. A tak dále a tak dále... Jméno prozradit nechtěl a další z nich rozhovor odmítl úplně.

Měli jen obyčejně mluvit o sobě, o své profesi, o svých prožitcích. Pro Pražáka běžné, pro lidi od nás ale ne. Škoda. Špetku pražského mudrování či přesněji řečeno schopnosti bez ostychu mluvit o běžných věcech by si do svého komunikačního repertoáru měli zařadit i Ostraváci.