Komunikační strategie

O uprchlících točím reportáže už několik let. Zažila jsem, když tábor ve Vyšních Lhotách vznikal. Místní propadali panice, že v jejich malebné beskydské obci se budou potloukat cizinci kdoví odkud. Najednou se v duších i těch jinak milých vesničanů objevil skrytý strach ze všeho cizího. Ministerstvo vnitra i vedení uprchlického tábora od té doby pořádalo řadu akcí s jediným cílem - ukázat běžence ne jako bubáky, ale jako lidi, kteří mají ve své domovské zemi takové potíže, že jim nezbylo nic jiného, než sbalit nejnutnější věci a prchnout. A tak před Vánocemi pekli v táboře cukroví, pořádali tam pěveckou soutěž pro děti azylantů nebo sportovní hry. Takové aktivity jsou potřebné a nijak je nezpochybňuji. Zpochybnilo je samotné vedení tábora. Když vše, co doposud touto mravenčí práci při bourání bariér mezi českou společností a azylanty udělali, prakticky zničili. To, že desítky Egypťanů z tábora utekly, je určitě událostí, která se neděje denně. V takovém počtu z tábora zatím běženci nikdy neprchli. Jenže tábor zvolil jedinou strategii - mlčení. Nedivím se starostce obce, že ji rozčílilo, když se o útěku dozvěděla dříve od novinářů než od správy uprchlických zařízení. Komu se však divím, je vedení tábora. Pozitivní projekty se snaží propagovat, a když dojde k něčemu, co zase tak pozitivní není, udělá tu nejhorší věc - mlčí. Tím vytvoří podhoubí pro nejrůznější spekulace a fámy a veškeré snahy přiblížit migrační politiku těm nejobyčejnějším lidem vycházejí vniveč.