Konflikt s panem 20949

Vím, že jsou zákony české, že je právo mezinárodní či ústavní a pak je ještě jedno - právo karvinské. K tomuto závěru jsem dospěla po své poslední návštěvě karvinského okresního soudu. Spolu s asi desítkou mých kolegů novinářů jsem čekala na chodbě před jednací síní, kde právě probíhala první soudní pře o vystěhování Rómů z bohumínské ubytovny. Z místa jsem se nemohla hnout, protože jsem pro vás, milí posluchači, potřebovala, ihned co se dveře otevřou, natočit aktuální reakce všech zúčastněných. Dělala jsem to, co novinář dělat má: získávat čerstvé informace pro veřejnost. Informace sice čerstvé byly, ale vzduch na chodbě justiční budovy ne. O nás všechny se ve vydýchaném prostoru pokoušely mdloby. Zajásala jsem, když jsem na konci chodby uviděla okno. Když jsem se ho chystala otevřít, přistoupil ke mně člen justiční stráže se slovy - paní, to se nesmí. Moc jsem nechápala. Následující komunikace se odehrávala po vzoru slavné Pucholtovy scény z filmu Svatba jako řemen - cco co občane. Když jsem si chtěla opsat jeho služební číslo, přestal se už tento mladý muž, který rozhodně musel projít psychotesty, v podstatě ovládat: Paní, nedělejte si ze mě srandu, chci váš občanský průkaz - hřímala na mě uniforma 20949. Milý pane, já vám občanku nedám, protože k tomu nemáte žádný důvod, neprovádím výtržnosti, nejsem nebezpečná, jen mi je horko a chci otevřít okno, odpovídám. No, jak chcete, tak na vás zavolám policii... a kovbojským krokem odkráčel. Jeho vyděšený kolega, který na chodbě zůstal, se nám to snažil tak nějak po karvinsku vysvětlit - víte, on je z Ostravy, a je nový a když se okno otevře, trestanci z věznice odvedle křičí. No to jsem nevěděla, odpovídám, jen mi bylo horko. - Jasně, pojďte, otevřem alespoň ventilačku, uzavírá nemilou historku. V tom se na chodbu přihrne dvojice strážníků městské policie a skutečně mě začali legitimovat. Proč a co jsem vlastně provedla, dodnes nevím. Jen vím, že okna v nově postavené budově se otevírat nesmí, že stále platí, že z dvojice uniformovaných je vždy jeden hodný a druhý zlý a že vlastně mohu být ráda, že na mě nepoužili vodní děla.