Kouzlo vánočních tradic

24. prosinec 2004
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Vánoce - to je mimo jiné období nejrůznějších tradic. Ty nejznámější dodržuje většina z nás. Jsou ale i takové rituály, které fungují pouze v úzkém kruhu rodinném.

0:00
/
0:00

Zdobení stromečku, odpolední procházka lesem, štědrovečerní večeře - co rodina, to jiná zvyklost. Většina z nich se dědí z generace na generaci. Podobně jako ta, o které bude řeč. Nastíním situaci: je po slavnostní večeři a vy usedáte k vánočnímu stromku, pod kterým je spousta dárečků. Jak si je předáte? Existuje několik způsobů. Třeba ten, že všichni současně hledáte ten svůj dárek a pokud ho najdete, tak ho bez ohledu na druhé otevřete. Další variantou je, že si vyhledáte dárky sice sami, ale pak je ukázněně otevíráte jeden pod druhém.

U nás platí jiná varianta. Dárky se rozbalují hezky jeden po druhém, aby všichni mohli obdivně vzdychat. A na distribuci dárků z pod stromečku k adresátovi má právo jediná osoba. Vždy ten nejmladší. Tedy pokud to zrovna není kojenec nebo dítě, které ještě neumí číst. A právě tady u nás nastává zásadní změna. Pomyslný štafetový kolík ve výsadě předávat dárky dnes večer poprvé převezme můj šestiletý syn. Loni ještě tak dobře číst neuměl, letos už to bez problémů zvládne. Těší se na to on, těším se i já.

Hlavou se mi přitom honí spousta myšlenek. Pamatuji si třeba, že mi bylo pět let, když tato čestná povinnost poprvé připadla na mě. Začínal jsem tak, že jsem naděloval nejdříve sám sobě a až teprve potom všem ostatním. Zpočátku jsem měl samozřejmě radost, ale ke konci rozdávání mi bylo líto, že už pro mě nic nezbylo. Někdy kolem svých deseti let jsem nevyhovující taktiku zcela převrátil. Nejdříve ostatní, a až ke konci já. Taky to nebylo ono. Ostatní jsem totiž v dychtivém očekávání na své dárky nemístně sekýroval, ať s tím rozbalováním pěkně pohnou. Až napotřetí jsem se ve stanovení správné rozdávací strategie konečně trefil. Jako jinoch jsem začal dárečky rozdělovat hezky rovnoměrně mezi všechny přítomné. Prostě jsem pochopil význam zlaté střední cesty.

Moje role nejmladšího, a tím i rozdávajícího, trvala skoro třicet let a skončila až svatbou. Po ní už se milé povinnosti ujala moje žena. A teď je řada na klukovi. Jsem náramně zvědavý, jak mu to půjde a hlavně jakou taktiku zvolí. Tajně doufám, že bude postupovat stejně jako já před nějakými pětatřiceti lety. Dědičný kruh by se tím hezky uzavřel.

autor: Michal Svatoš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, ředitelka Vývoje a výroby

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.