Krátká paměť

Ještě před necelým týdnem jsme se brodili hromadami sněhu zachumlaní do zimních kabátů a bund, přelézali více než půlmetrové barikády bílé hmoty, kterou k rozhraní cest a chodníků nahrnuly pluhy silničních údržbářů. Teď je situace úplně jiná: mnohé ulice už odcházející zimu připomínají pouze na úklid čekající vrstvou šedivé škváry, případně její nepříliš vysokou zledovatělou variací.

Konečně, řekne si mnohý z nás. Nebo: Toto trvalo. Ale - ono je to trochu jinak. Co se týče počasí, má člověk velmi krátkou paměť. Například před devíti lety touto dobou hustě chumelilo a silničářské pluhy byly v plné pohotovosti. Pamatuji si to docela přesně, protože jsem se tehdy vracel z prosluněného Chorvatska a těšil se na jaro, které ale zřejmě požádalo o týdenní odklad.

Jasně, člověka - a nejen jeho - zima vysílí a na jaro se přirozeně těší. V moderní době však odtržen od přírodních zákonů a zvyklostí o to víc snáze zapomíná. Přitom úsloví typu: "Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem" jasně napovídají, že sníh a chlad nejsou v tomto období ničím neobvyklým, ničím výjimečným. To jen současný člověk má krátkou paměť. Narozdíl od minulých staletí ho ale de facto nic netrápí, a tak na nic nedbá. Nemusí vyvozovat závěry, navrhovat opatření, šetřit s jídlem či topivem. Proto ta krátká paměť a každoroční údiv. Otočení či odtržení druhého listu v měsíčním kalendáři ale jaro nepřinese.

Konečně - astronomicky začíná jaro až v pondělí a Velikonoce coby jeho vítání jsou dokonce o týden později. Tak na co si vlastně stěžujeme?