Le Cri du Caire: Když v Egyptě zakážou křičet, hrát a zpívat

Debutové album Le Cri du Caire představuje dialog srdce a rozumu. Zachycuje trýznivou a bezútěšnou Abdullahovu reflexi života Egypťanů. S britským saxofonistou Peterem Corserem a německým violoncellistou Karstenem Hochapfelem zahlcují prostor kontemplativní směsí súfismu, jazzu, minimalismu, experimentální elektroniky a poezie. Směřují k blažené umělecké katarzi vrcholící mystickým transem.

„Jejich hudba dýchá svobodou, oduševnělostí a citlivostí. Je neuchopitelná a povznáší duši do závratných výšin. Letí vstříc něčemu, což je možná jedna z nejkratších cest od nuly k nekonečnu,“ nechal se unést francouzský producent Blaise Merlin, jinak ředitel festivalu La Voix est Libre (Voice is Free) na kterém už patnáct let „dochází k výbuchům svobody, radosti, vzteku a lásky“ mezi hudebníky, divadelníky, filosofy, tanečníky, básníky, akrobaty a klauny.

Arabskému jaru v Egyptě a svržení nenáviděného diktátora Husní Mubáraka v roce 2011 jsme se v tomto pořadu věnovali mnohokrát. I následujícímu dění, končící o tři roky později zvolením generála Sísího prezidentem. Dnes jeho autoritářský vojenský režim charakterizuje napříč světovým míněním jediné slovo: brutální. Obsahuje potlačení lidských práv, svobody slova, zdecimování jakékoliv opozice, vězení, mučení, násilné rozhánění demonstrací, vykonstruované procesy, hony na politické i umělecké disidenty a komunitu LGBT; zahrnuje tisíce zmizelých lidí a masivní emigraci mládeže. I přes to vše je Egypt, kontrolující Suezský průplav, strategickým partnerem světových velmocí a vymáhání rezolucí Evropského parlamentu odsuzující stav lidských práv v nejlidnatější arabské zemi zůstává pouze na papíře. Ve Štrasburku promluvil v roce 2021 také básník Arabského jara Abdullah Miniawy. Nestačilo, takže dal srdcervoucí hlas do služeb hudby coby zbraně a svá slova přirovnává ke kulkám. „Po dvou letech lidské, umělecké a sexuální svobody spadla opona. Všechno nám vzali. Už jsme nemohli křičet ani zpívat. Mnoho mých přátel je ve vězení a já dnes žiji v Paříži,“ popsal Abdullah situaci v Egyptě. Propadl nejen súfijskému vyznání spojeným s poezií. Skládá hudbu pro divadelní představení, hraje ve filmech a spolupracoval s německým triem Carl Gari, polyfonním sborem A Filetta i významnými elektronickými producenty. Tam, kde chtěl vždycky být, se však dostal až se skupinou Le Cri du Caire, se kterou po pěti letech koncertování konečně natočil album.

Britský saxofonista a skladatel Peter Corser je doma v jazzu, experimentální hudbě a na divadelních prknech. Po přestěhování do Paříže doprovázel tanečníky i cirkusáky. Totéž se dá říct o německém cellistovi Karstenu Hochapfelovi, významnému hráči na evropské improvizační scéně. U nás velmi dobře známý švýcarský trumpetista Erik Truffaz se k nim prý uchvácený přidal na festivalu La Voix est Libre po několika vteřinách poslechu a pokud mu to čas dovolí, rád s nimi koncertuje a na albu hostuje v pěti skladbách. Nezapomenutelně především v Pearls for Orphans – manifestu individualismu a solidarity se všemi lidmi nucenými žít daleko od domova.