Le Cri du Caire: Když v Egyptě zakážou křičet, hrát a zpívat

Le Cri du Caire – Křik pro Káhiru – se jmenuje nová mezinárodní skupina. Křik se ale dá zaměnit za pláč a slzy v ní za svou zemi prolévá egyptský súfijský zpěvák a básník Abdullah Miniawy. Za jedno je s nimi také trumpetista Erik Truffaz.

Debutové album Le Cri du Caire představuje dialog srdce a rozumu. Zachycuje trýznivou a bezútěšnou Abdullahovu reflexi života Egypťanů. S britským saxofonistou Peterem Corserem a německým violoncellistou Karstenem Hochapfelem zahlcují prostor kontemplativní směsí súfismu, jazzu, minimalismu, experimentální elektroniky a poezie. Směřují k blažené umělecké katarzi vrcholící mystickým transem.

„Jejich hudba dýchá svobodou, oduševnělostí a citlivostí. Je neuchopitelná a povznáší duši do závratných výšin. Letí vstříc něčemu, což je možná jedna z nejkratších cest od nuly k nekonečnu,“ nechal se unést francouzský producent Blaise Merlin, jinak ředitel festivalu La Voix est Libre (Voice is Free) na kterém už patnáct let „dochází k výbuchům svobody, radosti, vzteku a lásky“ mezi hudebníky, divadelníky, filosofy, tanečníky, básníky, akrobaty a klauny.

Arabskému jaru v Egyptě a svržení nenáviděného diktátora Husní Mubáraka v roce 2011 jsme se v tomto pořadu věnovali mnohokrát. I následujícímu dění, končící o tři roky později zvolením generála Sísího prezidentem. Dnes jeho autoritářský vojenský režim charakterizuje napříč světovým míněním jediné slovo: brutální. Obsahuje potlačení lidských práv, svobody slova, zdecimování jakékoliv opozice, vězení, mučení, násilné rozhánění demonstrací, vykonstruované procesy, hony na politické i umělecké disidenty a komunitu LGBT; zahrnuje tisíce zmizelých lidí a masivní emigraci mládeže. I přes to vše je Egypt, kontrolující Suezský průplav, strategickým partnerem světových velmocí a vymáhání rezolucí Evropského parlamentu odsuzující stav lidských práv v nejlidnatější arabské zemi zůstává pouze na papíře. Ve Štrasburku promluvil v roce 2021 také básník Arabského jara Abdullah Miniawy. Nestačilo, takže dal srdcervoucí hlas do služeb hudby coby zbraně a svá slova přirovnává ke kulkám. „Po dvou letech lidské, umělecké a sexuální svobody spadla opona. Všechno nám vzali. Už jsme nemohli křičet ani zpívat. Mnoho mých přátel je ve vězení a já dnes žiji v Paříži,“ popsal Abdullah situaci v Egyptě. Propadl nejen súfijskému vyznání spojeným s poezií. Skládá hudbu pro divadelní představení, hraje ve filmech a spolupracoval s německým triem Carl Gari, polyfonním sborem A Filetta i významnými elektronickými producenty. Tam, kde chtěl vždycky být, se však dostal až se skupinou Le Cri du Caire, se kterou po pěti letech koncertování konečně natočil album.

Britský saxofonista a skladatel Peter Corser je doma v jazzu, experimentální hudbě a na divadelních prknech. Po přestěhování do Paříže doprovázel tanečníky i cirkusáky. Totéž se dá říct o německém cellistovi Karstenu Hochapfelovi, významnému hráči na evropské improvizační scéně. U nás velmi dobře známý švýcarský trumpetista Erik Truffaz se k nim prý uchvácený přidal na festivalu La Voix est Libre po několika vteřinách poslechu a pokud mu to čas dovolí, rád s nimi koncertuje a na albu hostuje v pěti skladbách. Nezapomenutelně především v Pearls for Orphans – manifestu individualismu a solidarity se všemi lidmi nucenými žít daleko od domova.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

klasika.jpg

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?