Leyla McCalla: Anděl naděje

Miluje archívy, skrytá zákoutí historie a osobnosti schopné jít proti názorovému proudu, reflektující přitom všechny bolesti a rozpory amerických černošských dějin. „Dlouho jsem si ve svém osobním životě říkala: Nemohu si pomoc, ale mám pocit, že se topím. O tom jsem ale zpívat nechtěla, toužila jsem ten pocit překonat,“ řekla Leyla a mezi hrdiny alba zařadila významného černošského abolicionistu, politika a sociálního reformátora Fredericka Douglasse z 19. století; jinak uprchlého otroka, autora mnoha zásadních děl a nakonec prvního černocha nominovaného na viceprezidenta Spojených států. Přečetla si jeho slavný projev pro bělošské abolicionisty z roku 1857, ve kterém je upozornil, že v boji proti otrokářství nelze polevit, protože jinak jako by „chtěli úrodu bez pluhu, déšť bez hromů a oceán bez šumení vlny“. Leyla k tomu ve skladbě Sun Without the Heat dodala, že nelze mít slunce bez tepla a všechny špatnosti vyplývající ze starých ran můžeme změnit jen my sami, i když cesta k tomu je velmi dlouhá.

Leyla McCalla se sice narodila haitským emigrantům v New Yorku, od kultury a tradic Haiti se ale odvíjí veškerá vnitřní dynamika její tvorby – sólové i v řadách skupiny Carolina Chocolate Drops a Our Native Daughters. Předchozí album Breaking The Thermometer věnovala příběhu politicky podvratné stanici Radio Haiti, jejíhož majitele Jeana Dominiqueho nechal režim zavraždit.

Ostrovní stát se od atentátu na prezidenta Jovenela Moïseho v roce 2021 ocitl v nesmírném chaosu, rozpadající se zemi prakticky ovládají ozbrojené kriminální gangy a stále víc se mluví o apokalypse a hladomoru. Na Haiti, mimochodem první svobodné černošské zemi na světě, je dnes každá rada drahá a nesmíme se divit, že si od této tragédie nechala Leyla McCalla odstup, což neznamená, že by se na albu Sun Without the Heat nevěnovala jiným palčivým problémům. A to i těm osobním: rozvedla se, na tři děti zůstala sama a zemřeli ji blízící příbuzní. Přesto se rozhodla pro barevnější hudbu, a jak sama řekla, dala přednost smutku, při kterém ale může doufat a snít o tom, jak přežít život. S kapelou rozšířila své hudební portfolio o afrobeat, brazilskou tropicalii, a tím, že víc než violoncello brala do rukou elektrickou kytaru, také o rockovou psychedelii. Třeba ve skladbě Tree pojednávající o dívce, která se v obavě, že se o ni nikdo nepostará a ona přijde o svobodnou duši, proměnila ve strom na mořském útesu.

Leyla McCalla se na albu nechala inspirovat převážně ženskými spisovatelkami, feministkami a vizionářkami Susan Raffo, Adrienne Maree Brown, Alexis Pauline Gumbs nebo slavnou autorkou sci-fi Octavií Butler, od jejíhož verše, že Bůj je změna, se odrazila k napsání rytmické skladby Take Me Away, ve které na elektrifikované banjo napodobuje zvuk západoafrické loutny ngoni. „Vezmi mě na vzdálené místo, dodej mně odvahy, ať se nebojím změny a proměň mě v anděla,“ zpívá Leyla.