Lidé za čísly

107 451. To je počet nezaměstnaných v Moravskoslezském kraji. Velké, ale nic neříkající číslo. Existuje mnoho plánů a nápadů, jak ho vynulovat. Tím očividně nejnesnadnějším je dát lidem práci. Daleko jednodušší je zbavit se jich. Přemýšlet o tom zdatný vojevůdce, šmahem by srovnal se zemí Opavu, Třinec a k tomu ještě pár vísek na Frýdeckomístecku. Možná by počet obětí stoupl na víc než 108 tisíc, ale to je povolená odchylka v rámci statistické chyby.

Naštěstí takhle o číslech nezaměstnanosti nikdo nepřemýšlí. Bohužel ale taky málokdo přemýšlí o lidech, kteří jsou za čísly. Začneme na ně myslet až ve chvíli, kdy se objeví v naší blízkosti. A to při bezmála 16 procentech práceschopné populace není tak nepravděpodobné.

Cestou do práce občas potkávám jednu známou. Dříve jsme se vídaly častěji, ale pak se odstěhovala na Novojičínsko. Vdala se, má dvě děti. A je bez práce. U nás nic nenajdu, proto jezdím do Ostravy, dva nebo tři dny v týdnu dělám brigádu, říká a zároveň si dělá starosti, co mladší dcera. Je už dva týdny nemocná a hlídá ji babička. U manžela v práci budou propouštět. Hledám v jejím hlasu aspoň trochu naděje, ale nenacházím. Jen zoufalství a otupělost. Denně volá na inzeráty a denně slyší tu samou odpověď - ozveme se vám. Když přijde osobně a prozradí, že má dvě děti, řeknou jí, že místo je už obsazené. Měla si prý ušetřit čas a nejdříve zavolat. Provolá a procestuje pomalu víc, než si vydělá.

Je to jen jeden z tisíců příběhů, tak podobný mnoha dalším. Zdravotní postižení, nedostatečné vzdělání, mateřství, to vše zaměstnavatelé chápou jako handicap, a i když to uchazeči o práci nedají přímo najevo, on ví své. Všechny příběhy mají společné to, že člověk nejdříve hledá, snaží se, přemýšlí, jak uspět, ale nakonec otupí a rezignuje. A nic neříkající čísla rostou.