Lingvistická záhada

Na noc, kdy Novojičínsko zaplavila velká voda, hned tak nezapomenu. Už jsem byla v pohodlí svého domova, když mě z klidu vytrhl telefonát šéfredaktora: "Na Novojičínsku jsou záplavy, posílám za tebou auto. Toč co můžeš a pak to rychle stříhej." Povel byl jasný. V ten moment se můj byt proměnil na generální štáb. Rychle jsem začala shromažďovat věci, které v takové situaci novinář potřebuje. Nepromokavou bundu, pláštěnku a boty. Sakra, v tom bude problém! Nemám gumáky. Rychle jsem proto utíkala ke švagrové, která coby dcera ze starého selského rodu holínky má. Rozespalá švagrová při pohledu na můj hysterický výraz pochopila, že situace je skutečně vážná. A dobrovolně se svých gumáků vzdala. Byla jsem jí později v terénu neskonale vděčná. Když jsme se později potkaly, popisovala mi, jak kolegům v práci líčila, že i ona se do akce povodeň zapojila. Jen jim neuměla vysvětlit, co mi to vlastně půjčila. Dobrotivá duše jim neustále opakovala: "No, dala jsem jí poláky." "Co tam u vás v noci dělali zahraniční turisté?" nechápali její známí. "Jací turisté? Prostě jsem jí dala poláky," trvala na svém má švagrová. Po krátké lingvistické dišputaci pochopila, že označení holínek slovem poláky moc lidí nezná. Že jde o nějaké místní nářečí. Odkud se ale takové slovo vzalo? Proč se zrovna národností našich severních sousedů označují gumové boty? Tak to je pro mě záhada letošních bleskových povodní.